Muzikantský Camp už počtvrté

Čtvrtý Muzikantský Camp se konal 16. – 18. ledna 2009 na chatě Kosodrevina v Nízkých Tatrách, na jižním svahu Chopoku v nadmořské výšce 1500 m.n.m. Nejen toto neobvyklé prostředí, ale i myšlenka, s jakou byl MC založený, ho zařadilo v hitparádě na první místo. Jak to řekl Henrich Novák: Každý tam chce být, protože jsou tam všichni. A byl jsem tam i já!

Podobné články píšu vždy okamžitě po návratu z akce, ještě plný emocí. Tehdy napíšu i to, čeho později lituji, ale aspoň je sranda. Letos mi ale život postavil do cesty nepřekonatelné překážky, tak ke psaní přistupuji až teď, s chladnou hlavou. Vlastně i můj postoj k letošnímu Campu byl jiný. Jak víte, vždy jsem usednul do první řady a pozorně sledoval všechny kapely od začátku až do konce a pak napsal, jak bych to dělal já, kdybych to uměl. To se samozřejmě mnohých dotklo a měli pravdu. Tentokrát jsem se ale rozhodl pro působení v zákulisí. Ozbrojený novinářským šarmem, špičkovou technikou a donucovacími prostředky jsem postupně stavěl muzikanty jednoho po druhém před kameru. Doma jsem tu hromadu materiálu probral, sestříhal, prošpikoval muzikou a vznikl video dokument, který, doufám, dostatečně zachytil atmosféru Campu. Přece jen však položím na „papír“ i pár svých postřehů.

Chata Kosodrevina

Bývalý interhotel Kosodrevina, výkladní skříň socialismu, je dnes skanzenem gastronomie. Všechno se tam rozpadá a to, co drží, drží na čestné slovo. Za normálních okolností by už dávno spadnul, ale to by se tam nesměl stát chatařem Jožo Černý. Myslím si, že takovou slávu, jakou teď zažívá, tam nepamatují ani nejstarší starousedlíci. To jen díky jeho charismatické osobnosti a platí to nejen pro hotel, ale asi pro celý kopec. Pravdou zůstává, že inventář chaty má svoje nejlepší roky za sebou, ale i tak doufáme, že tento stav zůstane co nejdéle. Jednoho krásného dne ji majitelé zrekonstruují a potom si tam nedáme ani minerálku. Pokud nás tam vůbec pustí.

Co se týká prostorů, kde se odehrávaly samotné koncerty, třeba říct, že jsou jedinečné. Akusticky neumím posoudit, ale obrovský sál pojal všechny zúčastněné. Tomu dopomohly i rozlehlé prostory v bufetu U Plcha a nějaký dobrák, který před pár lety rozbil obrovskou skleněnou tabuli mezi jídelnou a bufetem, čímž prostory propojil. Dole v podzemí je ještě půlnoční bar jako stvořený na jam-session. A to hlavní je sjezdovka. A ne ledajaká sjezdovka, ale sjezdovka přímo před dveřmi. Na Kosodrevinu se dá dostat jen sedačkovou lanovkou fungující do 16:00 hod. To zamezilo přítomnosti nežádoucích individuí celkem spolehlivě.

Pátek

Někdo, nevím kdo, označil atmosféru pátečního večera jako „syndrom příchodu“. Tak to i bylo. Radostná setkání přátel střídala radostná zaklánění hlavy za účelem konzumace chytré vody z třešní. O pár hodin později to na Kosce bzučelo jako v úlu. My, kteří jsme přišli dřív, jsme netrpělivě očekávali devátou hodinu. Po úvodním bla bla bla Romana Áče a Joža Černého se už slova ujal Ondra „Pagáč“ Paciga, moderátor pátečního večera.

Na pódiu se postupně představili:

• Pltníci (SK)
• Grunt (SK)
• Šidlo (SK)
• Vodopád (SK)
• Flashback (CZ)
• Taverna (CZ)
• Allan Mikušek & GrassCountry (SK)
• Blueland (SK)
• Neznámi (SK)

V přestávkách se pro potěšení pánů představil taneční soubor Sillmarion, převážně v ženském obsazení.

Co říct k pátečnímu večeru? Šidlo má podle mého názoru se svým tradičním bluegrassem místo na každém festivalu a je dobře, že máme i takového zástupce. Kapele Vodopád konečně došlo, že žena do kapely nepatří a po pětadvaceti letech se na pódiu objevili bez zpěvačky Evky. Údajně to tak už zůstane, proto bych chtěl touto cestou Evce poděkovat za všechno, co pro nás udělala, za písně které napsala a vyjádřit obdiv, že to s těmi pastýři horehronskými tak dlouho vydržela. GrassCountry přišli s novým zpěvákem, kterého přivezli z nějaké koňské farmy na Záhoří. Allan Mikušek se jmenuje. Je to od nich velmi pěkné, že dokážou i navzdory své slávě na pódium přivést nové tváře a dovolit jim po svých zádech se v žebříčku popularity vyšplhat na vyšší příčky. Novinkou v GrassCountry je i Natálie Mikušková. Konkrétně skladba Whisky Lullaby mi v jejím provedení vyrazila dech. Myslím si, že pokud to vydrží, máme po letech opět na scéně vynikající zpěvačku. Původně avizovaný koncert G-Runs ´n Roses nahradila kapela Blueland.

Tady se trochu zastavím. Blueland je kapela s dlouholetou historií, postavená na pevných základech. Jejich sebevědomé a uvolněné vystoupení na jeden mikrofon „jakoby nic“ jasně oddráží jejich postoj k hudbě. V první řadě pochopili, že hudba nejsou závody a má přinášet radost nejen jim, ale zejména posluchačům. Hudba jim je koníčkem obohacujícím život ve chvílích volna. Svoji životní realizaci a kariéru směřovali do jiných sfér. Práce, rodina atd. Znají své hranice, jsou si vědomi svých možností a s daným stavem jsou psychicky vyrovnaní. Proto potom na pódiu stojí tým spoluhráčů, a ne skupina, kde každý kope za sebe. Blueland jsem při této filozofické vsuvce použil jako příklad jen proto, že jsme osobními přáteli. Dokázal bych jmenovat více kapel, které na mne působí podobně. Produkují hudbu lepší, ale i horší kvality, ale vždy má z nich posluchač dobrý pocit. Dá se to shrnout tak, že jsou kapely s malým potenciálem a velkým výsledkem, naopak kapely s velkým potenciálem a malým výsledkem. Vrátím se k Bluelandu. Napálili to do nás čtyřhlasně přes jeden mikrofon a šli na pivo. Pro mě koncert číslo jedna pátečního večera. Výborně jsem se pobavil.

Večer uzavřela kapela Neznámi a po čerešňovicové smršti nás barmanka pod hrozbou fyzického násilí vyhnala z půlnočního baru v podzemí.

Sobota

Ráno, hned jak jsem otevřel všechny oči, jsem si obul na všechny nohy lyže a až do závěrečné jsem brázdil svahy. Celkem úspěšně, protože jen jednou jsem se rozplácl přímo pod lanovkou, čímž jsem pasažérům lanovky zpříjemnil den. Kvůli mé povaze sportovce jsem však vynechal první dvě kapely sobotního programu.

V sobotu se na pódiu představily postupně tato hudební tělesa:

• Tieň (SK)
• Blue Way (SK)
• Imperial (CZ)
• G-Runs n´Roses (CZ)
• Album (CZ)
• Union City Grass (SK)
• Candy Floss (SK)
• Fairwai (SK)
• New River Train (CZ)
• Blue Gate (CZ)
• Peťo Luha (SK)
• Goodwil (CZ)
• Roll´s Boys (CZ)
• 29 Strings (SK)
• Monogram (CZ)

Večer moderoval Tomáš „Čert“ Tovara a opět se představil, pro potěšení pánů, taneční soubor Sillmarion.

Sobotní večer (odpoledne) zahájilo společné fotografování před chatou. V nádherném slunečném počasí vysokohorského prostředí setrvali mnozí déle, než bylo zdravé a následný návrat do vytopených prostor jim způsobil značné problémy v koordinaci pohybů. Zatímco v údolí vládla depka, mlha a náledí, z pódia se už od druhé hodiny popolední valily na posluchače tóny dobré muziky. Hudební maratón byl v plném proudu.

Představily se všechny vynikající kapely. Není v mých silách to popsat, protože jsem poletoval mezi hledištěm a bufetem, snažíc se získat co nejvíc videomateriálu. Pro mne číslo jedna byla kapela New River Train. Moc mi sednul i koncert 29 Strings a samozřejmě Monogram. Zvukař Jiří Elger zavěsil do zadní části hlediště dva přídavné reproduktory, takže i posluchači vzadu si užili kvalitního zvuku. Vytratil se páteční syndrom příchodu, v sále to už tak nehučelo a obecenstvo bylo pozornější. Příjemným osvěžením byl, jako i v minulých letech, žánrově odlišný koncert Peťa Luhy. Tento kytarový mág, programově vsazený do poloviny večera, provětral sál rockovými klasikami. Končili jsme za svítání, kde jinde než v půlnočním baru v podzemí.

Co přinesl IV. Muzikantský Camp?

Přinesl mi poznatek, že ne ta všeobecně nejuznávanější kapela bývá nejhezčím zážitkem z večera, ale ta která se svou prezentací na pódiu nejlépe zapasuje do aktuálního psychického rozpoložení posluchače. Potvrdily mi to oba večery. Novinkou je používání elektrického kontrabasu v každé druhé kapele. Mám na to takovýto názor. Zní to jako špatná baskytara a vypadá jako škaredý kontrabas. Jeho zavedení na naši skromnou hudební scénu však vnímám pozitivně. Za dva, tři roky přejdou všichni, tak jak to má být, k akustickému kontrabasu. Samotnou baskytaru nám pravděpodobně do bluegrassu vpašovala špatná doba 90-tých roků. V těch časech byl kontrabas obrovský majetek a ozvučit ho s tehdejší technikou bylo prakticky nemožné. Já hlasuji za kontrabas.

Ještě by se dalo dlouho procítěně psát o zážitcích z Campu. Všechny potřebné myšlenky se mi však podařilo zachytit na filmový pás. Natočil jsem spoustu materiálu a mnoho rozhovorů, prakticky s každým. Vybral jsem to nejlepší. Video si stáhnete na tomto odkazu:

http://www.mana2.sk/download.php?akce=detail&id_detail=48&sekce=5

fotografie pak odtud:

http://www.mana2.sk/download.php?akce=detail&id_detail=47&sekce=4

Na závěr

Velký dík patří Romanovi Áčovi a Jožovi Černému za organizaci festivalu. Ještě větší dík Jirkovi Elgerovi za dokonalý zvuk a úplně největší patří vám všem, kteří jste přišli a zahráli. Všechen materiál na stažení (fotografie a video), jsou volně použitelné i bez souhlasu autora. Potěší mě, pokud ze slušnosti a s ohledem k lidské ješitnosti uvedete jako zdroj www.mana2.sk.

originál článku: www.mana2.sk
překlad do češtiny: Milan J. Kalinics
poznámka redakce: Veškeré odkazy v tomto článku směřují na jiný web. Redakce bgcz.net není schopna zajistit stálou platnost odkazů.