Oslava 100 let Billa Monroea v německém Birkenriedu

V nádherném prostředí bývalého zahradnictví v Birkenriedu (nedaleko německého Günzburgu), přeměněného v uměleckou kolonii, se již potřetí konalo ve dnech 2. až 4. září 2011 třídenní mezinárodní bluegrassové setkání, 3. International Bluegrass Meeting. Hlavním podnětem byly letošní oslavy stých narozenin Otce bluegrassu Billa Monroea a připomínka patnáctiletého výročí jeho úmrtí.

Na pátečním večerním koncertu v bývalém skleníku jsme mohli vidět českou kapelu Bluegrass Cwrkot a německý kvartet Sacred Sounds of Grass. Každá z kapel zahrála dva sety a nakonec ještě pár písní společně. Muzikanti Bluegrass Cwrkotu si publikum získali hned po prvních tónech. Svým tradičním přednesem a oblečením a místy komediální show se snažili co nejvíc přiblížit klasickým Blue Grass Boys Billa Monroea. Jsou proto v Evropě, hlavně v Holandsku a Norsku velmi oblíbení. Také v Německu jejich okruh fanoušků neustále roste.

Kapelu založili před 22 roky bratři Brandejsové, basista Pavel “Brandy“ a banjista Petr. Vystřídalo se v ní za ta léta již několik muzikantů. Hybnou silou býval banjista Milan „Stranger“ Leppelt, který předloni (v srpnu 2009) zahynul na následek vosího bodnutí. Po jeho smrti se k nim vrátil zakládající člen Petr Brandejs. Na kytaru hraje a zpívá Jan „Hombre“ Lžičař, na housle mladý a dravý multiinstrumentalista David Koucký. Mandolínu střídá s kytarou a krásně zpívá a jódluje syn zakladatele nejstaršího bluegrassového festivalu v Evropě – Banjo Jamboree – Marek Macák.

Během jejich setu se diváci mohli utleskat. David exceloval v instrumentálce napodobující ptačí zpěvy „Listen To the Mocking Bird“, Hombre v „Dig a Hole In the Meadows“, dvojhlasé jódlování Marka a Davida jsme slyšeli v Monroeově „Muleskinner Blues“, Pavlova basa zase zazářila při sólu v „Alabama Jubilee“. Petr učil obecenstvo, jak se vyslovuje Cwrkot a lidé se mohli uchechtat. První polovina publika měla říkat „cwr“ a druhá „kot“. Petr pochopitelně nevěděl, že „kot“ znamená německy lejno, a tak se nestačil divit reakci publika. To bylo smíchu! Nechtěli je vůbec pustit z jeviště!

Sacred Sounds of Grass je jedna z nejlepších a nejstarších německých formací. Působili velmi „učesaným“ dojmem, jejich doménou je hlavně čtyřhlasý zpěv. Některým z publika připadali po Cwrkotu až moc svatí… Nakonec zahrály obě kapely společně, ale to já už musela se svými hostiteli v mezičase odjet.

Vrátili jsme se v sobotu odpoledne. Bylo nádherné počasí. Zatímco Big Herbert chystal zvukařský aparát a pak následovala volná scéna, vydala jsem se na průzkum okolních bažin, kde je několik jezer a přírodní rezervace pro vodní ptactvo. Vrátila jsem se právě včas, abych si poslechla povídání Eberharda Finke (dlouholetého redaktora nejstaršího německého časopisu Bluegrass Bühne) o Otci bluegrassu. Také jsem měla dost času obdivovat umělecká díla v okolí a výstavu fotografií Billa Monroea, ve stodole, kde běželo také nonstop video o jeho životě a díle.

Bluegrass Cwrkot odjel časně ráno na festival do belgického Namuru a Sacred Sounds of Grass na švýcarský Sunny Mountain Festival. Zato z vystoupeni ve Švýcarsku přijela holandská kapela Bluegrass Boogiemen. Místo plánované formace Way Out West z Arizony, která zrušila celou evropskou šňůru, se dostavila další tradiční kapela z Mnichova Strictly Bluegrass.

Večerní program zahájila novější místní formace Rolling Hills sestávající ze dvou mladých dívek a dvou mnichovských bluegrassových veteránů. Po hodině je vystřídala velmi tradiční skupina Strictly Bluegrass, která se moc líbila. Zlatým hřebem sobotního večera se stali Bluegrass Boogiemen sršící temperamentem a hrající kromě bluegrassu také western swing, rockabilly a country. Také jich se obecenstvo nemohlo nasytit a chtělo pořád víc.

V druhé polovině večera se všechny tři kapely znovu vystřídaly a nakonec přišel tradiční jam-session. Jako poslední zazněl největší hit Billa Monroea „Blue Moon of Kentucky“. To již bylo dlouho po půlnoci. Tentokrát jsem nikam nemusela odjíždět, zůstala jsem u kamarádky Reginy Maier v jejím obytném autě. Tak zbyl čas i na malý noční jam…

V neděli dopoledne se konala ranní mše pod širým nebem u půvabné kaple. Bluegrass Boogiemen do obřadu vložili několik gospelů a střídali se s místním německým country zpěvákem Mandy Strobelem, který nám zazpíval s kytarou několik vlastních písní s náboženskou tématikou. Dal by se přirovnat k Johnymu Cashovi. Vládla tam taková pohoda a mír, že jsem si vůbec nepřipadala jako v jedenadvacátém hektickém století, ale vrátila se v myšlenkách do starých lepších časů…

Pak následoval Brunch a další dvě hodiny muziky s Bluegrass Boogiemen, Rolling Hils a Mandym. V druhé polovině programu jsem ale již byla na cestě do Ulmu na vlak, kam mě vzali Lody VanVlodrop s manželkou Kirsten. Lody je jeden z nejlepších a nejžádanějších v Německu žijících houslistů. Hrál tam jako host s kapelou svých krajanů Bluegrass Boogiemen.

Díky patří pořadatelům akce, ze které se vyklubal nádherný festival, Country & Western Friends klubu Koetz. Myslím, že by z nich měl i sám Bill Monroe velkou radost! Každopádně budu na tuto oslavu ještě dlouho vzpomínat!

Lilka Pavlak, 10. 9. 2011 (pro bgcz.net upravil Milan J. Kalinics 11. 9. 2011)