Pátý mezinárodní bluegrassový festival La Roche-sur-Foron 2010

Koncem července (28. července – 1. srpna 2010) se v půvabném středověkém francouzském městečku La Roche-sur-Foron na úpatí Savojských Alp konal již tradiční největší evropský bluegrassový festival a soutěž o nejlepší evropskou kapelu. Přes poměrně krátkou dobu existence si tato akce právem zasluhuje titul „evropská bluegrassová událost roku“. Letos mu předcházela třídenní bluegrassová dílna, kde vyučovali členové americké kapely Hickory Project a Sue Thompson.

Přijeli jsme tam s Herbertem, jeho manželkou, kámošem a Blankou ve čtvrtek odpoledne. Jako každoročně jsme se ubytovali v katolickém internátu, kde ostatně bydlí skoro všichni muzikanti. Po cestě z parkoviště jsme potkali právě odjíždějící Sue Thompson, která na mne volala, ať vás všechny v Česku nechám pozdravovat. Ráda to vyřizuji.

A pak hurá na festival… V tělocvičně se nahlásit a vyřídit formality. Vyfasovat denní dávku „Eurochů“, které tam jsou oficiálním platidlem a každý muzikant jich dostane dostatečné množství, aby nemusel trpět hladem ani žízní. Minerálka je pro účastníky s plackami ve stanu VIP zadarmo. Oproti jiným ročníkům zde byla novinka. Každý dostal žlutý plastikový kelímek s logem festivalu s tím, že do ničeho jiného nám nikdo nic nenalije. Ukázalo se to jako výborný nápad, pár lidí zpočátku reptalo, ale nakonec si všichni zvykli. Obecenstvo si tento kelímek v bílém provedení mohlo zakoupit za jeden Euroch = 1 Euro. Když si vzpomenu třeba na Banjo Jamboree, kolikrát Pavel Brandejs upomínal obecenstvo, ať si po sobě uklidí, a přesto se tam povalovaly stovky, či tisíce kelímků od piva, talířků atd. Tady měli speciální nádoby, či pytle na tříděný odpad, na nich dvojjazyčně napsáno, co kam patří a pro negramotné to tam ještě bylo názorně namalované. Sice se občas někdo i přesto spletl, ale všude byl vzorný pořádek a na zemi ani papírek.

V prostoru stánků s jídlem se v mezičase na nás usmívaly obrovské šunky na rožni, žhavily se obří pánve na chilli, jambalayu a jiné dobroty. Na pódiu se zatím shromažďovali absolventi dílny. Zahráli nám několik skladeb a za chvíli vypukl oficiální program.

Jako první nastoupili naši Brzdaři a hrálo jim to výborně. Dokonce si obecenstvo vytleskalo přídavek Fox On the Run. Po nich Roots & Gallots z Velké Británie. Úplně první skupina z Walesu, která se kdy evropského festivalu zúčastnila. A měli úspěch! Když mluvili, moc jim nebylo rozumět, zato ale krásně trojhlasně zpívali.

Další byli Francouzi – Nashville Airplane, kteří nám zahráli několik folk-pop-rockových klasiků, jako Proud Mary, pár Dylanovek a něco také z klasického bluegrassu. Hlavní zpěvák hrál také na foukačku. Osobně se mi moc líbili, všichni výborní muzikanti. Měli smůlu, při jejich vystoupení se otevřelo nebe, a jako když se obrátí kýbl. Sledovali jsme je tedy z VIP stanu. Bohužel liják je dost přehlušoval, což mne docela mrzelo. Naštěstí se to rychle přehnalo.

Večer zakončil Mideando String Quintet s novou zpěvačkou. Ti mne ale tedy moc nenadchli. Jejich původní zpěvák byl výborný, ale tato sestava nás vyhnala na ubytovnu, kde se již vesele jamovalo.

V pátek jsme se vydali do města, kde se mělo hrát v poledne skoro u každé hospody. Těšila jsem se na Dessert, ale ty jsme bohužel nikde neviděli. Až skoro v jednu mi někdo povídal, že hrají někde daleko u nádraží a že již určitě také končí. No nekončili, hráli tři sety, což jsem se bohužel dověděla až dodatečně. Ani to nádraží prý nebylo tak moc daleko. Blanku ale bolela noha a všude kolem bylo krásné muziky až až, a tak jsme už zůstali ve městě. Vylezli jsme společně na věž, odkud bylo vidět daleko široko, a já se pak odpoledne vydala už sama po krásách okolí.

Večerní program zahájili Francouzi Tennessee Stud, se kterými jsem se seznámila v květnu v Holandsku. Nic pro tradicionalisty, mají i bicí, ale pěkně se poslouchají. Jejich banjista Christian Labonne je nový prezident Francouzské bluegrassové asociace. Zpěvačka je půvabná a duet When You Say Nothing At All vyzněl nádherně. Také trojhlasy měli výborné. Nakonec ještě přidávali Hello Mary-Lou.

Potom následovalo oficiální zahájení festivalu s Christopherem, Didierem, starostou a dalšími. Záhy nastoupila první z dnešních tří soutěžících kapel, Wyrton. Po získání loňské třetí ceny tam mají spoustu fanoušků. A ti je moc pěkně přivítali. Hrálo i zpívalo jim to taky výborně. Dokonce Honza Roth je i anglicky uváděl. Bohužel byla v jejich vystoupení cítit určitá únava, nehráli tentokrát na sto procent. Málo jste spali, nebo moc pili, tak co hoši? V porotě říkalo několik lidí… „Škoda, měli by na to být lepší!“

Německá Covered Grass je na pohled příjemná kapela, ale zdáli se mi naprosto bez temperamentu a tiše jsem při jejich vystoupení zívala. Do bluegrassu měli také daleko, no nebyla to moje parketa. I když se většině líbila zpěvačka s červeným kloboučkem… Po nich nastoupil náš Blackjack a všichni rychle ožili. V La Roche hráli poprvé a měli bombastický úspěch.

To se již u pódia řadily letošní festivalové hvězdy, Dale Ann Bradley & the Bluebillies. Dale Ann Bradley, které ve Francii přezdívají „Bluegrassová Piaf“, získala poslední tři roky za sebou ocenění nejlepší zpěvačky roku. Steve Gulley, toho jistě znáte z kapel jako Doyle Lawson & Quicksilver, Mountain Heart a Grasstowne, je mimo jiné také výborný textař. Společně s Timem Staffordem napsali předloňskou vítěznou píseň roku Through the Window of a Train. Sourozence Kim a Joel Fox jste měli v La Roche možnost vidět vloni s kapelou 3 Fox Drive. Také Kim patří k písničkářské špičce a její písně zpívají mimo jiné i countryové superhvězdy Trisha Yearwood a Reba McEntire. Kapelu doplnil Alan Bibey, vynikající mandolinista i zpěvák. Toho asi taky všichni znáte. No, bylo to skvělé a obecenstvo šílelo. Italský Red Wine to po nich neměl lehké. Bylo již po půlnoci a lidé se pomalu vytráceli. I Herbert a spol. odjeli, já se pak svezla s Dessertama. Na internátu se již opět vesele jamovalo.

Sobotní ráno nás uvítalo sluníčkem a modrou oblohou. Na výbornou snídani jsme dorazili mezi posledními. A pak si honem nabalit pár teplých věcí po včerejší studené noci a vyrazit směr festival. Program zahajoval Twisted Timber o půl dvanácté. Všem se moc líbili, i když hráli v malinko jiné sestavě, než jsme zvyklí. To jsme ale věděli jenom my, co je známe. Na poslech naprosto perfektní!

Čtyřčlenná německá Roots Experience se Sliding Tomem a Gabi Weber, které dobře známe z Dobrofestu v Trnavě, mne trochu zklamala. Nebyla v tom žádná šťáva… Zato francouzské trio Stepping Stones bylo super. Thierry Lecocq patří jak s mandolínou, tak s houslemi k evropské špičce, výborný je i dobrista Jean Paul Distel a zpěvačka-basistka. Excelovali mimo jiné v mandolíno-dobrovém duetu a´ la Jerry Douglas & Peter Rowan a sklidili bouřlivý potlesk.

Po nich nastoupili jediní Švýcaři Rick Noorlander a Karin Streule. Oba hrají na kytary a vyučují na hudebce v Appenzellu. Pro mne byli premiérou, i když Ricka znám už mnoho let. Hráli pěkné vlastní skladby, jako třeba Bears in Arkansas, Song for Ryan, které natočili na své nové CD. Karin že prý bude jódlovat, ale spíš mi její zajímavý zpěv připomínal Blanku Táborskou, než nějaké jódlování. Krásná byla i společná Time After Time. Po bluegrassu ale ani stopa. Potom následovala přestávka. Nahoře v hudební zahradě, kde bylo možno vidět nejrůznější vynálezy, na které se dalo hrát, začínal dětský program. Bylo tam prý velice veselo. Děti tančily a zpívaly a přes den se tam také učily vyrábět si jednoduché hudební nástroje atd.

V místní hudební škole se konaly Master workshopy: banjo, kytara, mandolína a housle. Ve městě v altánu byla velká burza s deskami a cédéčky. Několik skupin tam hrálo nebo jamovalo u různých hospod, či v parku. Celé město jako vždy žilo bluegrassem. Na festivalovém placu hrála kapela pro tanečníky square dance.

V pět odpoledne znovu začal oficiální program, který zahájila výborná formace New Essex Band, starší páni z Anglie, kteří vloni vyhráli druhou cenu. Po nich Jirka Králík s jeho Rowdy Rascals, na pódiu střídavě jako trio, kvartet a ke konci, kdy si přizval výborně hvízdajícího tatínka Petra, jako kvintet. Jako vždy měli obrovský úspěch.

V sedm večer nastoupila na jeviště první sobotní soutěžící kapela Quartier Francais. Byli uvedeni jako newgrassová kapela, ale hráli spíš pop a rock. Bluegrassu či newgrassu tam moc slyšet nebylo. Rolling Stones, Shawn Colvin, John Butler a něco hodně málo od Billa Monroea.

Na pódiu se za velkých ovací objevilo tradiční slovenské Šidlo a milovníci bluegrassu si konečně přišli na své. Spousta lidí je zařadila mezi favority festivalu. Byli výborní! Po nich nastoupili G-runs ´n Roses, vloni a předloni se umístili jako třetí, a v publiku to začalo vařit. Spustili na nás ohňostroj své nádherné muziky a doposud jasné prvenství Blackjacku se začalo trošku kývat. Temperamentu měli až až a jejich živelný projev přiváděl francouzské publikum do extáze. Rychle jsem je klusala vyfotit do stanu, kde prodávali své CD. Neboť vyfotit si Blackjack jsem po jejich vystoupení promeškala.

Po nich nastoupil Hickory Project z Pennsylvánie, pro většinu z vás staří známí… Ještě o moc lepší než předloni! Spousta vlastních nových věcí, jedna lepší než druhá. Nejvíc se Francouzům líbil Dawg-Grapelli Song. Hráli v šíleném tempu a tisíce lidí v publiku se dostalo řádně do varu.

Blížila se půlnoc, když nastoupili lonští vítězové Křeni. Perfektní jako vždycky. Ale hrát jako poslední není žádný med, unavení lidé se po horkém dnu a spoustě nádherné muziky pomalu vytráceli do svých domovů, jenom pár set, či tisíc skalních fanoušků tam vydrželo až do konce a vyžadovalo si přídavku. A dočkali se!

Po cestě na ubytovnu u pavilonu jamovali Holanďané Lazy Tater, právě hráli mé oblíbené Dillardy, tak jsem se tam na chvíli zastavila. Měla jsem ale nějakou krizi. Chvilku jsem zalehla na ubytovně, koukala z okna na hvězdičky a poslouchala, jak se dole u pavilonu jamuje. Blanka přišla s tím, že dole ve škole je pěkná session se členy Hickory Project, tak jsem se přemohla a ještě se tam šla na chvíli podívat. Ale brzy jsem padla za vlast.

Nedělní ráno bylo překrásné. Nádherná viditelnost, modrá obloha, fotila jsem si tu krásu kolem z okna pokoje i umývárny. Blackjack hrál v deset ráno na mši v kostele, ale Herbertovi & spolu se tam nechtělo, že je to moc brzo. S těžkým srdcem jsem to tedy také oželela, neboť jsem se po snídani ještě musela balit a chystat na cestu domů. Ale jistě to bylo senzační. Vzpomínám, jak tam hrál Dessert a jaká to byla krása. Nemůžu být bohužel všude, i když bych moc ráda…

Festival zahajoval v poledne Lazy Tater z Nizozemí. Hráli moc pěkně. Je to má nejmilejší holandská skupina. Po nich přišel Album. Ve špičkové formě. Škoda, že nebyli v soutěži. Moc se líbili. Blackjack měl odjíždět domů, Ondra Kozák už byl dávno na cestě. Požádali mne, zda bych v případě, že by něco vyhráli, nemohla za ně převzít cenu. S radostí jsem přisvědčila a rychle si je vyfotila, sice už bez Ondry, ale přece.

A již zde byla první dnes soutěžící skupina, italská Bononia Grass, s novým banjistou Marcem Ferretti z Red Wine, synem od Sylvia, výborným kytaristou, kterým je Luco Bartolini, dobristou Paolem Ercoli a na basu Maria Grazia Branca, kdysi hrávající v Red Wine. Kapela už léta patří k mým oblíbencům, letos jim ale něco chybělo… Nesplnili mé očekávání.

Maďarskou kapelu Poa Patensis znám také z Holandska. Pětičlenná skupina s půvabnou zpěvačkou a výbornou dobristkou – banjistkou. I ty jsem zařadila mezi favority. Mladí, nadějní, a když spolu vydrží, mají budoucnost!

Za velkých ovací nastoupil Dessert. Byla jsem na ně moc zvědavá, v této poslední sestavě jsem je ještě neviděla. A nezklamali. Jitka s Vlaďkou zpívaly jako o život, největší úspěch měl jako vždy Ivan s jeho Beverly Hillbillies. Nádherné vokály! Lid kolem šílel a vytleskával přídavek. A dočkal se! Další favoriti na obzoru!

Jako poslední soutěžící měla být maďarská Acousticure. Bohužel jim do toho něco vlezlo, tak nemohli přijet. Místo nich, ale už mimo soutěž, nastoupil můj oblíbený francouzský Bluegrass 43. Pochopitelně měli obrovský úspěch.

A pak to začalo! Celé odpoledne se kolem honily černé mraky. Zvedl se vítr a začalo se blýskat, většina lidí se utíkala schovat. Na jevišti se snažili uklidit jezera vody a VIP stan byl nacpaný k prasknutí. Pak přišlo hlášení, že se blíží silný nárazový vítr, který by mohl stan nadzdvihnout. Kvůli bezpečnosti se festival přestěhoval do tělocvičny. Tam okamžitě akusticky spustila francouzská kapela Howling Fox, další z mých oblíbenců.

V mezičase tam pomocníci stěhovali mokré lavičky a chystali místo na rozdávání cen. I když většina obecenstva prchla do suchých domovů a aut, tělocvična se záhy naplnila. A pak konečně přišla ta sláva. Christopher, Didier a pan starosta se ujali slova a vyhlásili vítěze. O tom rozhodovala desetičlenná mezinárodní porota, ve které jsem byla i já.

Na třetím místě se umístil Dessert s 553,5 bodu z možných 700, a šťastní členové kapely si převzali cenu, diplom a obří flašku šampusu. Na druhém místě skončil Blackjack s 616 body. Měla jsem tu čest za ně převzít cenu i diplom. Tu jejich flašku jsem ale sotva uzdvihla. Zvítězili G-runs ´n Roses s minimálním náskokem, 618 body. Ralph zářil jako sluníčko. I s tou flaškou mával jako s peříčkem. Šťastný Ralph! Škoda, že ostatní členové kapely už tu slávu nezažili.

Všem vítězným kapelám co nejsrdečněji gratuluji. Jsem na vás moc hrdá! Znovu se ukázalo, že český bluegrass vládne Evropě! Kapele G-runs ´n Roses přeji, ať si užívají ten zatím nejkrásnější rok v jejich kariéře. Zvítězili jako nejlepší evropská kapela v Holandsku a tady si prvenství obhájili. Doufám, že až přijedou do Ameriky, udělají díru do světa! Pak ještě následovalo focení. Herbert & spol. už ale na mne netrpělivě čekali. Z předposlední americké skupiny Red Dog ze Seattlu jsem slyšela jen tři písničky – pěkný old time, a když hrála poslední Abigael’s Orchestra, jsme již frčeli směrem na sever – domů.

Po té bouři byl nad Ženevským jezerem nádherný západ slunce a protože je 1. srpen švýcarský národní svátek, všude kolem byly po celou cestu vidět ohně a spousty ohňostrojů. Rainer s Herbertem prohlásili, že ani netušili, jak Švýcaři mají je Němce rádi, že takové uvítání ještě nezažili. Na několika místech ale měli místo ohňostrojů jenom blesky, hromy a katastrofy. Kolem Bernu byla kvůli vodě a sesuvům půdy zavřená i dálnice. Takže jsme v La Roche měli s počasím vlastně štěstí. Doufám, že jste odtamtud všichni v pořádku dorazili domů!

Už se těším na příští rok! Díky Christopherovi, Didierovi, městu La Roche a hlavně těm stopadesáti místním dobrovolným pomocníkům, kteří se přičiňují o to, abychom se tam cítili jako doma. To se jim každoročně daří! Bývá tam skutečný bluegrassový svátek. Bravo!

Lilka Pavlak v Bülachu, 7. srpna 2010 (pro bgcz.net upravil Milan J. Kalinics, 8. srpna 2010)

• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
•