Reportáž z 14. ročníku festivalu DoModra

Dostala jsem pozvání od kamarádů z Vegetu na nedělní festiválek DoModra, 19. července 2020. Chystala jsem se tam už několik let, ale nikdy mi to nevyšlo…

Neodolala jsem, odložila o pár dní odjezd do Švýcar a v neděli ráno vlakem vyrazila do Prahy. Byl to poslední víkend mého více méně koronou podmíněném pětiměsíčním pobytu v Česku. Konečně taky jednou mělo být krásně a teplo. To jsem si fakt po těch dvou deštivých a chladných festivalech, kam jsem se chválabohu letos dostala, zasloužila. Ale jak Banjo Jamboree, tak festival Na Ostrovech stály i za to mrznutí…

Veřejnou dopravou, metrem a busem s rouškou na puse jsem po poledni dorazila na Šeberák. Opravdu krásné výletní místo v Kunratickém lese u jezírka se dvěma restauracemi. Prostor byl chráněný velkými stany, tak by se nic nedělo i kdyby pršelo, což nás naštěstí minulo.

Na programu bylo devět kapel. O půl jedné nastoupila na scénu první skupina, Maňana Bluegrass Band z Jičína, kolem kapelníka Pepy Krenna s dívčí dobristkou Šárkou Rotterovou. To je docela vzácnost. Dobře jim to šlape. Už jsem je zažila kdysi na Banjo Jamboree a znovu se mi moc líbili.

Světe zboř se, hned v další kapele, tentokrát z Plzně – Frýda and Company excelovala další zpívající dobristka Albína Pethsová. Dvě dobristky za sebou, tak to zde ještě fakt nebylo. Krásné vokály, zpívali česky i anglicky. Pamatuji si je z loňského La Roche.

Na scéně se pak objevila pořádající kapela Veget ve složení vedoucí Jarda Záruba, mandolinista a zpěvák, zvaný Náčelník, zpěvačka a basistka Lenka Krausová, banjista Honza Bareš a kytarista Jarda Kouda. Letos slaví dvacáté výročí svého založeni. Po pár krásných písničkách nastal ten očekávaný velký moment. Před jeviště pozvali své bývalé spoluhráče, prý tam nebyli všichni, ale i tak jich bylo požehnaně. Představili nám své poslední cédéčko s názvem 20 let Vegetu, přinesly se hned tři flašky šampusu a proběhl slavnostní křest. Kmotry měli také dokonce tři. Petr Gärtner cédéčko polil šampusem, následovalo pár proslovů a přání. Zazvonily skleničky, zazněly přípitky a bylo zkrátka veselo. Cédéčko jsem si pak doma poslouchala a moc se mi líbí! Kapela pokračovala ve vystoupení. Zaznělo dokonce pár písní, které jsem ještě neslyšela. Bravo Veget!!! Jen tak dál, aspoň dalších dvacet let! Pochopitelně museli přidávat a nakonec zazněla píseň Slunečnice.

Následovalo trio ToPinQui ve složení Joey Horáková, Pavel Tim Duda a nově se k nim přidal Richard Ciferský se svým banjem. Naposled jsem je viděla před rokem ještě jako duo se dvěma ruskými chrty, tentokrát si přivezli také svá malinká dvojčátka a barzoja jen jednoho. Zahráli a zazpívali nám francouzsky, česky i anglicky. Nehrají jenom bluegrass a bylo to pěkné osvěženi v tom horku.

Měla jsem sto chutí hupsnout do jezera a zaplavat si, ale plavky zůstaly v Brně. Tak jsem jenom v mezičase pozorovala kačenky, potápky nám předvedly své mladé a roháč si se mnou zahrál na schovku – sotva jsem na něj nastavila kameru, hned se potopil, ale nakonec se mi ho povedlo přece jen vyfotit. Popovídala jsem si s labutí a prošla se po krásném okolí. Hudba byla perfektně slyšet po celém areálu, tak jsem o nic nepřišla.

Mezinárodní.kapelu G-Runs ´n Roses jistě všichni znáte, tak snad ani nemusím psát, že opět předvedli vynikající výkon. Podruhé od Banjo Jamboree jsem je viděla s jejich novým kytaristou Vláďou Křižanem.

Ralph Schut ani nemusel odcházet z jeviště, neboť vzadu již byla připravena má oblíbená slovenská kapela Blueland s jejich hard driving bluegrassem. Tu taky zná celá Evropa… Byli výborní jako vždy. Taky museli přidat svůj největší hit Vždy keď ráno vstávám prvý…

Jako vždy jsem se moc těšila na jihočeskou kapelu Sem Tam, která mne ještě nikdy nezklamala… Jenom mne mrzí, že už dávno nehrají moji od nich nejmilejší píseň o Novém Zélandu s nádhernými banjovými sóly Vojty Zíchy. Ale jejich vystoupení bylo opět super.

Jihočechy vystřídala severočeská kapela Album. Vypálili na nás Dylanovku Don´t Thing Twice It´s All Right… A jejich hudební ohňostroj pokračoval. Zpěv Zoltána Pazstora je čím dál lepší a to stejné se dá říct i o dobru Zdenka Lucáka, o ostatních ani nemluvě. Zkrátka i tahle kapela patří k evropské špičce. Pochopitelně taky museli přidávat a byl to Marbletown od Blue Highway… Výborně pánové!

Poslední třešničkou na dortu byla naše momentálně snad nejlepší vokální skupina Abalone z Prahy. U několika jejich písní mi naskočila husí kůže z té krásy. Zakončili nádhernou skladbou z filmu Snídaně u Tiffanyho, Moon River. Obecenstvo si je ale vytleskalo, a sám Náčelník jim povolil dokonce dva přídavky, rychlou Whisky River a pomalý gospel My Lord What a Morning… Jejich vícehlasé vokály jdou až pod kůži… A bylo po festivalu… Náčelník nás všechny pozval na příští rok, na stejné místo, ve stejné datum…

Potkala jsem se tam se spoustou milých kamarádů a kamarádek a snad lepší poslední víkend jsem si ani nemohla přát. Diky pořádajícímu týmu, občanskému sdruženi Do modra, Vegetu, a všem zúčastněným kapelám, zvukařům, sponzorům i obecenstvu za opravdu pohodový festival v nádherném prostředí… Hlavně za odvahu v této těžké době vše perfektně připravit a dokonce s volným vstupem… Jak my v Brně říkáme, byl tam fakt veget!

Teď jsem si uvědomila, že jsem ještě nedala na Facebook festivalové fotky, jen pár rychlých mobilovek. Hned to napravím, abyste je měli možnost vidět všechny…

Když jsme jely s Lenkou Krausovou v pondělí časně ráno na nádraží, zeptala jsem se jí, jak ten festival vlastně vznikl. Tohle byla její odpověď: Jak se člověk vůbec dostane k pořádání festivalu? To takhle jednou na zkoušce někdo nadhodí: „Hele, mám kamarády, kteří by nám poskytli prostor na hraní… nezvládli bychom udělat festival?“ No a tak nějak to asi začalo. Následovalo několik týdnů a měsíců hromadění informací, příprav, dohadů, atd. Jak je vidět, výsledek dopadl na výbornou, protože tento ročník byl již čtrnáctý.

Lilka Pavlak v Bülachu 9. září 2020 (pro BGCZ.net upravil Milan J. Kalinics, ve dnech od 26. září do 4. října 2020)