Robert Křesťan a Druhá tráva s hostem Pavlem Bobkem

Jeden z mnoha a zároveň jako vždy výjimečný byl koncert Roberta Křesťana a Druhé trávy s hostem Pavlem Bobkem ve středu 2. dubna 2008 v Břeclavi v kině Koruna. Výjimečný svou atmosférou, repertoárem, vitalitou i profesionalitou všech vystupujících. A výjimečný také skvělým publikem plně obsazeného kina okresního města na jihu Moravy.

První polovinu večera hráli a zpívali Robert Křesťan a Druhá tráva. Kapela v současné době hraje v ustálené sestavě Luboš Malina (banja, kytara, mandolína, whistles, saxofon), Luboš Novotný (dobro, lap steel), Emil Formánek (kytara) a Petr Surý (elektrický pětistrunný kontrabas), posílena o další dva jim rovnocenné muzikanty, jimiž jsou Ivo Viktorin (klávesy) a obdivuhodný hráč na bicí David Landštof. Robert se pak většinou doprovází na mandolínu.

Energií nabitá formace zahájila vystoupení odpichovkou „Ossian“, přecházející v závěru do stejnojmenné instrumentální části, na kterou vzápětí Robert Křesťan navázal písničkou „Ještě jedno kafe“. Robert i kapela představují v současné době na koncertech především album Dylanovky z roku 2007 (pro mne osobně je to česká deska roku) a i když druhá skladba večera byla nahrána již na samém začátku existence Druhé trávy, zároveň logicky provázala minulost s přítomností, neboť jak jistě všichni víte, je to jedna z písniček Boba Dylana, které velikán Křesťan již dříve opatřil českým textem a zařadil do repertoáru.

Následovalo pár starších a přesto stále mladých skladeb z bohatého katalogu DT, až se instrumentálkou „Nashville Skyline Rag“ přešlo k repertoáru současnému. „Čím dál tíž se dejchá“, „Sbohem, Angelino“, „Seňore“, „Čeká nás poslední ráno“, „Dívka ze severu“. Občas jsem měl pocit, umocněný vizuálním dojmem, že řada písniček v živém podání má v sobě daleko silnější náboj, než na jaký jsem byl zvyklý z poslechu studiového alba. Přesto se nedá porovnávat, obě verze jsou výborné.

Popisovat hudební mistrovství muzikantů Druhé trávy a sólového zpěváka Roberta Křesťana na stránkách specializovaného hudebního portálu, kde všichni čtenáři (předpokládám) znají kapelu, která existuje na hudební scéně už 17 roků, a která po celou tu dobu patří v oblasti žánru k tomu nejlepšímu, mi připadne nepříhodné. A tak se chci především zmínit o muzikantovi, kterého jsem v sestavě DT slyšel a viděl poprvé. Je to temperamentní hráč na bicí David Landštof hrající s plným nasazením, s radostí a současně tak, aby hudbu svých spoluhráčů nepřeválcoval (což se, bohužel, někdy u akustických kapel s bubeníky stává). Jeho přítomnost na scéně je oživením, jeho rytmický přínos celkovému zvuku je nezanedbatelný a jeho lidský projev je pozitivním kontrastem k poněkud introvertnímu projevu ostatních instrumentalistů.

Vzhledem k tomu, že koncert byl pojat jako Robert Křesťan a Druhá tráva s hostem Pavlem Bobkem, zhruba v polovině představení pozval Robert prostými slovy: “Vážení diváci, pan Pavel Bobek“ na scénu postavou malého velikána české country scény, sedmdesátiletého, tradičně elegantního, vystupováním profesionálního a navzdory věku i prožitým zdravotním problémům (s více než rok a půl trvající rekonvalescencí) vitálního zpěváka, se kterým do sálu vstoupilo mládí mnohých diváků. Vždyť například „Oh, Ruby, nechtěj mi lásku brát“, se kterou svoji polovinu koncertu pan Bobek zahajoval, pochází z ledna 1970, tedy z doby, kdy se většina muzikantů a fanoušků takzvané „druhé generace“ poprvé seznamovala s country či bluegrassem. S country hudbou mimo jiné také díky Pavlu Bobkovi.

Druhá tráva se v mžiku změnila na šlapající country band, lap steel Luboše Novotného nahradil téměř věrně zvuk klasické steelkytary, banjo v rukou Luboše Maliny vystřídala kytara a celkový sound se přizpůsobil pokračujícímu repertoáru. Odvážím se napsat, že Pavel Bobek nikdy předtím neměl vedle sebe na scéně lepší sestavu muzikantů, než je současná kompozice Malina Bandu, což je v tomto případě pouze jiný název koncertní sestavy Druhé trávy (nabízí se asociace s bývalými americkými Hot Rize a jejich alter egem Red Knuckles and The Trailblazers).

Postupně v podání Pavla Bobka zazníval jeden z jeho hitů za druhým. „Pojď stoupat jak dým“ z roku 1974, „Má dívka N“ (1974), „Písmeno N“ (2004), „Houston“ (1970), „Nedělní ráno“ (1973), „Dálniční hlídka“ (1990), „Lásko, mně ubývá sil“ (1978), nechyběla titulní skladba ze zatím poslední řadové desky Pavla Bobka z roku 2005 „Muž, který nikdy nebyl in“, písnička, ke které napsal hudbu Karel Zich krátce předtím, než nenávratně odjel na svoji poslední dovolenou na Korsiku, a kterou oba zpěváci plánovali zpracovat jako duet. Nakonec ji řízením osudu jako hold českému „Elvisovi“ nazpíval Pavel Bobek sám. Sám také interpretoval písničku „Mé září“ (2004), která se na poslední řadovce zaskvěla s českým textem Roberta Křesťana jako duet s Katkou Garcíou. Ta zde pochopitelně nebyla, v současné době se nachází v Irsku. Je to mimochodem skladba, kterou jako jednu z posledních v originálu zazpíval Johnny Cash…

Pavel Bobek si svoji polovinu uváděl sám, neopomínal uvádět ani původní autory nebo interprety skladeb, ani své výborné dvorní textaře Vladimíra Poštulku, Zdeňka Rytíře, Michaela Janíka a další, v poslední době pak i Roberta Křesťana.

Během celého vystoupení, ať již Roberta Křesťana nebo Pavla Bobka, byla ve vyprodaném sále výborná atmosféra, každá předvedená skladba sklízela zasloužený sukces obecenstva, a tak není divu, že v závěru se účinkující po několikaminutovém potlesku několikrát vraceli zpátky na scénu. Nejsilnější i nejemotivnější píseň celého večera zazněla na závěr. Duet Křesťana a Bobka „Ještě není tma“ (z alba Dylanovky), při které patrně většina z přítomných (mě nevyjímaje) cítila mráz na zádech…

Vystoupení skončilo. Jedno z mnohých a přesto výjimečné. Výjimečné tím, že každou vteřinu života žijeme jenom jednou (pomineme-li učení buddhistů), a tak každý koncert a skvělý zážitek, každý tón prožíváme pokaždé jinak, pokaždé nově. Jako černá tečka za ním se druhý den ráno objevila v médiích smutná zpráva o tom, že v noci v Brně ve věku 63 let náhle skonal hudební redaktor Českého rozhlasu Brno pan Josef Prudil. Čtenáři pamětníci si jej ale budou pamatovat spíše jako konferenciéra brněnských Poutníků v dobách, kdy byl vůdčí uměleckou osobností v této kapele Robert Křesťan, jako výborného textaře (například „Hotel Hillary“, „Deset korun“, „Osmiramenný svícen“, „Blues o touze létat“, „Máš jen svůj plán“, „Tak jsem se ptal“, „Má dívko“, „Vítr vál“ a další), jako moderátora a dramaturga pořadu Aport v České televizi a (kdo ho znal osobně), jako výborného člověka. Je bolestné, že právě v noci tak skvělého koncertu se panu Prudilovi definitivně setmělo…