Ahoj, rád bych se podělil o zážitky z Wroclawského „superfestu“ 13.-14.8.2007 – opravdu si to nemůžu nechat jen pro sebe.

Bylo to tak:

Fest se konal poblíž centra na ostrůvku „Wyspa Slodowa“ na Odře – „super plac“ pro takovou akci. Akci zahájila moderátorka podle plánu v 16.00 a už v 16:02 začal Tommy Emmanuel prvou ze svých skvělých instrumentálek. Nechci se ale pouštět do popisu jeho hry – stručně: super, nářez a další synonyma. Stejné je to i s dalšími „superkytaristy“, kteří následovali : Joscho Stephan se svým quartetem, Martin Taylor, Richard Smith jako šéf „The Hot Club of Nashville“, Jorge Morel.

Za domácí pak zcela rovnocenní: Jaroslaw Smietana Trio, Artur Lesicki Acoustic Harmony, Krzysztof Pełech. Tedy stručně od nejstaršího – Jorge Morel z Argentiny, věk 76(!), klasická kytara, autor spousty skladeb (Danza Brasilera) a aranží. Bylo úžasné, v jaké pohodě a jakou technikou stále disponuje.

S ním si mohl druhý den zahrát jedině další „klasik“, domácí Krysztof Pelech, který mimo jiné nahrál CD s Morelovými skladbami. Skot Martin Taylor předvedl sólově propracovanou a skvěle zaranžovanou jazzovou kytaru, neopomenul sem tam i nějakou tu hudební legrácku – no pochoutka.

Jaroslaw Smietana trio, na festu asi nejjazzovější, což já rád. Evropská (minimálně) špička, se spoustou nahraných CD s různými esy, opět paráda.

Hodně jazzový byl i quartet Artura Lesieckého, ale zase jinak: snad bych mohl trochu přirovnat k Ralphu Townerovi a Oregonu. Dokonalá, originální, super muzika.

V ohromné síle se předvedl Hot Club of Nashville, s lídrem Richardem Smithem, skvělým „fingerpickerem“, basu hrál úžasný Dave Pomeroy, asi nejvytíženější nashvillský „basman“, fiddle – Aaron Till, a aby nebylo málo, strhující swingový zpěv: Annie Sellick. Mimo spousty swingových pecek mi utkvělo v paměti provedení instrumentálky „Funk 55“ od Sama Bushe, či jen tak „mezi řečí“ odpálený Orange Bloossom. Kytarovou lahůdkou byla např. Summertime Jerry Reeda, v provedení dua Smith + Tommy.

Nás trsátkové hráče (a nejenom nás) dokonale uzemnil a zabetonoval Joscho Stephan se svým quartetem. Mám od nich 2 CD, a tady jsem slyšel to třetí nejlepší, „live“! Poláci psali o Joschovi jako o nejrychlejším kytaristovi světa – no, nejsme na atletickém šampionátu, tak bych to nehodnotil, ale teda takový fofr jsem ještě neviděl! A navíc plný melodických a rytmických lahůdek v takové hustotě, že nemám slov. Že vše bylo v CD kvalitě jsem už naznačil. Vrcholem pro mě bylo provedení balady „Nuages“ Djanga Reinhardta.

Tommy Emmanuel – festival zahájil, sem tam vyběhl na pódium, aby si zahrál s kým ho zrovna napadlo, každého vyhecoval k maximu. Vyzařoval a šířil radost z muziky a to přenášel na všechny ostatní… Na druhé straně, neměl problém se stáhnout a jen „přiťukávat beglajt“. Např. s Hot Clubem zaskakoval za bubeníka, takže „pouze“ bubnoval na svou kytaru – řádně otlučenou od metliček – (druhý den pak na standartní bicí).

Finále druhý den – to už byla „riadna metelica“, kdy se k Joschovi přidal Tommy, celý Hot Club, a taky (málem bych zapomněl) jistý Zoran Madžirov, úžasný muzikant,hráč na „flašky“! Fakt, to byla síla, nastavěl si na Tommyho aparát láhve (viz foto) a mastil sóla jako Gary Burton !

Definitivní závěr musel, jak jinak, udělat zase Tommy. Poslední skladba „Initiation“ (ve které Tommy pomocí své „Maton“ kytary , s využitím reverbu a zpětných vazeb, vytvoří takovou zvukovou plochu, za kterou by se nemuseli stydět ani Pink Floyd) nás definitivně dorazila. Samozřejmě, že ji hrál zase trochu jinak (proti „pražskému“ provedení přidal ještě zpěv). Hotovo.
Co teď!? Bylo to silné kafe…

Na celém festivalu bylo úžasné i to, jaká během koncertů vznikala přátelská, muzikantská atmosféra, i ti největší borci šli po svém vystoupení poslouchat své kolegy, Dave Pomeroy během závěrečného jammu stíhal i fotit (to když předal basu – i v půlce svého sóla – Maxi Schaffovi ). Nebo během koncertu Joschova kvarteta šel Tommy za zvukařem doladit zvuk Joschovy kytary. No, nemělo to chybu! Pokud se něco takového bude zase opakovat, doporučuji…

Fotogalerie

ZV