Toy Hearts z Anglie na koncertě v Curychu 4. února 2012

O britské kapele Toy Hearts jsem zde již v minulosti také psala. Znám je dobrých sedm let a patří k mým oblíbeným. Viděla jsem je na nesčetných festivalech jak v Evropě, tak v Americe, ale jejich celovečerní program byl i pro mne premiéra.

Po úspěšném předloňském skoro třítýdenním turné s putovním festivalem nazvaným Bluegrass Jamboree a loňském bluegrassovém festivalu v Bühlu si získali v Německu obrovské množství fanoušků. Na to konto letos dostali pozvání na sedmnáctidenní šňůru, odkud si dva večery odskočili do Švýcarska.

Toy Hearts je rodinná kapela. Její jádro tvoří otec Stewart Johnson, virtuózní multiinstrumentalista hrající na banjo, dobro a steel kytaru a dvě jeho temperamentní atraktivní dcery.

Starší Sophia bravurně střídá cikánskou kytaru na swing s Martinkou a Gibsonem. Na všechny tři je naprostá jednička – většinu svých na kytaru hrajících mužských kolegů by mohla klidně strčit do kapsy. Její hudební vzory jsou Django Reinhardt a Clarence White. S kytarou začala již v útlém věku sedmi let.

Mladší Hannah hraje na mandolínu od roku 2008. Tehdy z kapely odešla jejich na mandolínu hrající sestřenice. Předtím již od patnácti hrávala také na kytaru. Zpívá lead a stará se s velkým úspěchem o mluvené slovo. Od dětství se jí prý líbil zpěv Patsy Cline, Bessie Smith a jako zbytek rodiny zbožňuje kapelu Bob Wills & His Texas Playboys a Hanka Williamse. A velkým vzorem byl i Bill Monroe. Jejich nádherné sesterské vokály jsou jedinečné. Kapelu doplňuje basista se jménem John Potter, ale jistě není příbuzným se slavným Harrym.

Přijeli představit své poslední cédéčko Femme Fatale. Sami o sobě tvrdí, že mají slabost pro vysoké podpatky a tequilu, a podle toho pojmenovali svou druhou nahrávku Tequila & High Heels. Již pro tuhle orientaci se nedají označit jako typická bluegrassová kapela, jsou na to příliš sexy… Ale ďas vem přihrádky. Hrají všechno, co se jim líbí, bez ohledu na žánry: bluegrass, gypsy jazz, swing, western swing, blues, rockabilly, a v tom duchu jsou také jejich vlastní věci. Na koncertech i nahrávkách tvoří větší část repertoáru vlastní kompozice. Každopádně jsou označováni v současné době jako nejžhavější (či jak se česky řekne hottest?) anglická akustická kapela.

Curyšský koncert zahájili skladbou Billa Monroea Can’t You Hear me Calling. V prvním setu jsme ale mohli slyšet také Elvisův rock & roll s bluegrassovými nástroji, v rytmu swingu nám vysvětlili, jak nebezpečnou se může stát kombinace tequily a vysokých podpatků…

Děvčata překypovala temperamentem, i když Sophia byla pěkně nachlazená. Prý byli na pohotovosti u doktora a ten ji posílal do postele s tím, že musí být v klidu. Když se ale dozvěděl, že jsou na šňůře a mají před sebou ještě jedenáct koncertů, tak ji musel pořádně napumpovat léky. Není lehké být profesionálním muzikantem… Kromě toho, že děsně kašlala, to ale na ní ani nebylo vidět. Zpívala jako obvykle jako anděl a hrála jako Pán Bůh. Zato Hanně naopak sem tam vyrůstaly růžky. Tatínek Stewart exceloval jak na banjo, tak na dobro.Předvedli celou paletu svého umu. Mě dojali skoro k slzám, neboť mi věnovali svou skladbu The Captain, která se záhy stane titulní písní na jejich nejnovějším cédéčku, které budou letos točit v Nashvillu.

V druhém setu změnili instrumenty, Stewart se postavil ke své zvláštní steel kytaře se třemi krky, Sophia si vzala gibsonku a následoval hudební ohňostroj plný western swingu a rockabilly, protkaný původní starou country music či blues…

Nekonečný potlesk sklidila Walking after Midnight, hit od Patsy Cline, či od Rhondy Vincent – Since My Sweet Heart Ain’t Around… nebo Texas Blues… K jazzu nás přivedla píseň Bessie Smith – Me And My Gin – o té Hannah prohlásila, že vždy chtěla zpívat nějakou pijáckou píseň… I když venku bylo asi 15 pod nulou, jejich muzika nás pořádně rozpálila a museli znovu a znovu přidávat.

Ale všechno krásné musí jednou skončit… Na jevišti se objevila Regula Sulserová – pořadatelka a majitelka restaurace Lerchenhalde, kde se pravidelně podobné koncerty konají, a předala jim na památku švýcarskou čokoládu Toblerone s namalovanými rudými růžemi. Protože prohlásili, že již se nemohou dočkat, až se do ní zakousnou, tak jsme je po předposlední písni Boba Willse – I am Riding On Down… a té úplně poslední Your Cheating Heart od Hanka Williamse juniora konečně propustili z jeviště.

Byl to super večer. Kapela pokračovala dál do Basileje, a pak zpět do Německa. Naštěstí v těch mrazech na cestách nezmrzla a v pořádku absolvovala zbytek turné. Teď se již, opět v Anglii, připravují na další nahrávku. Také by se někdy rádi podívali do Čech. A zaručeně by oživili jakýkoliv festival. Tak kdopak je pozve?

Lilka Pavlak v Bülachu, 17. 2. 2012 (pro bgcz.net upravil Milan J. Kalinics 28. 2. 2012)