Velká bluegrassová svatba 15. května 2018 (+ fotky)

AKTUALIZOVÁNO O DALŠÍ FOTKY. Opravdu originální oslavu svatby si naplánovali světoznámý výrobce bluegrassových nástrojů Rosťa Čapek se svou dlouholetou partnerkou Ivou Loukovou. Pozvali si na ni několik amerických bluegrassových hvězd a v předvečer obřadu s nimi uspořádali dva velkolepé vyprodané koncerty v pražské Pyramidě.

Jablko zřejmě nepadlo daleko od stromu. Kdo by neznal příběh jak Wabi Ryvola o fousy přišel – u příležitosti svatby Rosťových rodičů – legendárního trampa Krisťáka, zakladatele první české dívčí bluegrassové a country kapely Schovanky s jejich pětistrunnou banjistkou Jarkou. Vzpomínky jsou navždy uchované ve filmu Potlach, či v povídce Wabiho Ryvoly Sonáta pro klavír a borovici… Ale nebudu předbíhat, jistě i tato svatba zůstane nadlouho v paměti nejen těch pár stovek návštěvníků koncertu.

Nemohla jsem tam pochopitelně chybět. Moc jsem se těšila, že se opět uvidím se svými nejenom americkými muzikantskými kamarády, které povětšinou znám již víc než už dvacet let. S mnohými z nich jsem dlouhá léta spolupracovala. Také o nich jednotlivě nesčíslněkrát psala…

Odpolední koncert začínal v pět. Rosťa s Ivou nás všechny srdečně přivítali a jako prvního pozvali na jeviště jednoho ze dvou nejlepších dobristů na světe – Roba Ickese. Rosťa nám prozradil, že právě on mu zítra půjde za svědka. Roba Ickese snad ani představovat nemusím. Drží rekord jako nejčastěji vyznamenaný muzikant v historii IBMA. Titul „Dobrista roku“ získal již asi patnáctkrát. Československému publiku se představil už v roce 1997 na Dobrofestu v Trnavě se svým vynikajícím triem, které tvořili Joe Craven a Derek Jones. O rok později pak přijela celá slavná kapela Blue Highway, jejíž ocenění se snad ani spočítat nedají. Ostatně jste je také měli možnost vidět i v Praze v roce 2012. Rob opustil skupinu Blue Highway, když se dali dohromady s Treyem Hensleyem, fenomenálním mladým kytaristou, zpěvákem s neuvěřitelným hlasem a písničkářem. Od roku 2015 spolu vystupují a jsou i v Evropě častými a vítanými hosty. Hned jejich první společné album bylo nominováno na Grammy a zrovna včera měli debutové vystoupeni v Grand Ole Opry v Nashvillu. Nejvíc se mi líbily Treyova „I Am Here, But I Am Lonely“ a jejich „Born With the Blues“… Fantazie, kolik nádherné muziky se dá udělat ve dvou…

Další v řadě nastoupil na pódium česko-americký mandolinista Radim Zenkl, který se ve Spojených státech prosadil do absolutní světové špičky díky novému unikátnímu způsobu hry, známému jako Zenkl style. Také ho jistě všichni znáte. Pár skladeb zahrál na různé mandolíny napřed sám, potom si přizval dva spoluhráče, banjistu Neda Lubereckiho a Roba Ickese. Radimova další vášeň jsou také kuriózní dechové nástroje, jako třeba nejstarší instrument na světě, australské didgeridoo. Na něm nám za doprovodu Roba a Neda předvedli starý houslový standart „Angelina the Baker“. Na závěr setu si přizval další přátele, italského mandolinistu Martina Coppo, kytaristu Trey Hensleye a českého basáka Miloše Klábště. Na irskou píšťalku, která je obdoba té naší pastýřské, nám zahrál svou vlastní skladbu Kývalka. Jak Rosťa správně podotkl, hudba spojuje národy, neboť Radim musel tuhle moravskou naučit Itala, Američana a Čecha.

Pak Rosťa pozval na jeviště jednoho z mých neoblíbenějších banjistů Grega Cahilla, frontmana kapely Special Consensus z Chicaga. Kapelu jste již také měli možnost v Pyramidě vidět. K muzikantům na scéně se přidal ještě Rob Ickes a zahráli nám Little Cabin Home On the Hill. Greg nám předvedl i svůj parádní kousek, swingový standard Blue Skies, kde vedle ostatních muzikantských hvězd exceloval také jediný ryze český fenomenální basista Miloš Klábště. Přizvali i dalšího banjistu Neda Lubereckiho, který v Americe vystupuje mimo jiné také ve dvojici Mojo and Nedski s manželem zpěvačky Jany Dolákové z Fragmentu, kytaristou Stephenem Mouginem z kapely Sama Bushe. Rosťa vyrábí také banjo model Nedski, ale Ned prý dodnes neví, že to česky vysloveno znamená necky… Se dvěmi banji nám na konec prvního setu předvedli „Groundspeed“ od Earla Scruggse.

O přestávce jsem se stačila pozdravit se spoustou přátel z Evropy i Česka. V druhé polovině koncertu se nám Ned Luberecki představil jako sólista i komik. To by mohla být klidně jeho další profese, jak už je v Americe o něm známo. Předvedl nám, jak se pozpátku hraje a zpívá skladba Johna Hartforda „Boogie With Me“ To bylo smíchu! Záhy si přizval spoluhráče, Radima Zenkla, Miloše Klábště a Treye Hensleye a zahráli nám nádhernou titulní instrumentálku z Nedova nového CD „Take Five“… Přidali se k nim i Rob Ickes a Martino Coppo. Na banjistu Toma Adamse si vzpomněli jeho instrumentálkou „Adams County Breakdown“…

Na svatbu si Rosťa s Ivou pozvali také excelentního italského mandolinistu Martina Coppo z kapely Red Wine. Ten je na oplátku pozval na tu svoji za čtrnáct dní, což je zrovna právě dnes. Budou se brát v Itálii na zámku svých přátel… Tak jim oběma dodatečně gratuluju. Společně si tak oslavili konec svobodného života…

Martino vzpomněl na Billa Monroea, bez kterého by tahle nádherná muzika neexistovala a přizval na jeviště dva hráče světové třídy, Sierru Hull a Radima Zenkla. Na tři mandolíny nám pak zahráli jeho „Lonesome Moonlight Waltz“… Až mi naskočila husí kůže z té krásy! Prozradil, že se tady cítí jako v ráji, nádherní město, vynikající muzikanti a spousta kamarádů kolem… Proto, že nám zazpívá píseň „Paradise“ od Johna Prinea. K tomu potřeboval celou kapelu a tu vytvořili znovu Rob Ickes, Trey Hensley a Miloš Klábště a Ned Luberecki. Na poslední píseň, gospel „Jesus On the Mainline“, si přizval na pomoc Sierru s druhou mandolínou jako záskok za chybějící bubny a poprosil obecenstvo, aby tleskalo do taktu a zpívalo s sebou „Tell Him What You Want“.

Pak si konečně přišli na své fanoušci mladé a krásné mandolinistky Sierry Hull. Ta se ten den postarala o pořádný adrenalin, neboť koncert začínal v pět a ona přijela z Německa vlakem až ve tři a ten kamarád, co ji měl vyzvedávat na nádraží, měl vypnutý telefon. Ale vše dobře dopadlo. Mimochodem, Sierru jsem poznala v Americe jako zázračné dítě, když jí nebylo ještě ani deset let a začínala ji podporovat Alison Krauss. Doufám, že si někde také přečtu, jaký byl její následující páteční koncert v Jablonci nad Nisou…

Zahrála nám a zazpívala svým nádherným hlasem několik skladeb a pak zavolala na jeviště legendu – Petera Rowana, který hrával v polovině šedesátých let s Billem Monroe jako Bluegrass Boy. Peter Rowan je zároveň jedním z mých nejstarších bluegrassových kamarádů, známe se skoro čtyřicet let a dlouhá léta jsem s ním spolupracovala… Jeho zdravotní stav není momentálně nejlepší, na jaře odřekl skoro všechny koncerty v US a ani v Německu mu prý nebylo moc dobře a musel hodně odpočívat… Ale tady se jistě stačil pořádně nabít pozitivní energií a snad bude opět brzy úplně v pořádku… Za velkého potlesku tedy po chvíli konečně vstoupil na jeviště. Rosťa ho přivítal s tím, že si ho obrovsky váží a že patří odjakživa k jeho velkým hudebním vzorům… (nejenom prý proto, že hraje na jeho mandolu…). Peter se nám předvedl se svou „My Blue Hula Girl“ a zazpíval svůj snad největší hit „Panama Red.“ Pak nám povídal o tom, jak hrál s Billem Monroem a jednou spolu složili píseň „Walls Of Time“. To už si přivolal i ostatní přítomné muzikanty a se Sierrou nám ji zazpívali. V sólech pak excelovali všichni jeho spoluhráči. Poslední píseň večera „Midnight Moonlight“ si pak s ním už zazpíval celý sál…

Nakonec pozval Rosťa na jeviště Ivu. Byl to vlastně její večer! Společně nám předvedli rukavici pro dva, kterou dostali jak svatební dar od svých norských přátel. Poděkovali všem za to, že vyprodali dva koncerty na něco, o čemž nikdo nevěděl, jak to dopadne. Ale lépe to snad ani dopadnout nemohlo. Všichni byli nadšení a nikdo z přítomných na to jen tak nezapomene. Po koncertě jsem se konečně měla možnost pozdravit a vyfotit se svými starými americkými kamarády a trochu mne mrzelo, že jsem tam nemohla zůstat i na večer, protože jsem jich také spoustu ze všech končin světa promeškala… Ale slíbila jsem dalším kamarádům, že přijdu ještě na jednu akci, když už jednou budu v úterý večer v Praze. A své sliby jsem zvyklá plnit…

Jistě byl ten večerní koncert ještě o moc lepší a delší, a co potom teprve ten session… O tom již mohu jen snít… Bohužel se mi ještě pořád nepodařilo sehnat si nějaké klony a rozkrájet se taky nemůžu…

Rosťovi a Ivě ještě jednou děkuji a přeji jim do dalšího společného života bezedné štěstí, lásku, úspěchy a ještě spousty takových nádherných koncertů…

Na mé fotky se můžete podívat na Facebooku, kde mám dvě alba:

Album č. 1

Album č. 2

Lilka Pavlak v Bülachu 3. června 2018 (pro BGCZ.net upravil Milan J. Kalinics, 4. června 2018)
Další fotky z akce. Tentokrát od Hrocha (BigBOSS)