Wenatchee River Bluegrass Festival

Východní větry mě nečekaně a překvapivě zavály do Spojených států na západní pobřeží do města Seattle…

A samozřejmě jako bluegrassový sedlák, který se ocitl ve velkém světě, chtěl jsem ochutnat místní bluegrassovou kuchyni. Ovšem dokážete tu sehnat všechny ingredience od nejrůznějších mořských potvor, asijského koření, ruských pirožků, grilovaného masa na stovky způsobů a samozřejmě všechno stylově zabalené, ale žádnou správnou krmi s modrou trávou jsem neobjevil. Tak jsem se tedy pustil do internetového vyhledávání a tam jsem našel, že ve státu Washington, nedaleko ode mne, se uskuteční festival a při pohledu na hlavní hvězdy programu se mi rozzářily oči, jako mé malé dceři, která poprvé uviděla ozdobený vánoční stromek postavený v našem obýváku. A začal jsem organizovat…

Byla sobota 16. června 2018, když jsem se vypravil do půjčovny pro auto. I když jsem chtěl jen něco malého, nafasoval jsem Jeep Grand Cherokee. Při pohledu na to monstrum se mi roztřásly kolena. A když jsem do něho nasedl, s děsem v očích jsem zjistil, že má automatickou převodovku. Říkal jsem si, vždyť je to jen plyn, brzda, plyn brzda, plyn, brzda…

Ponaučení: Pokud při rychlých reakcích chcete na automatu stlačit spojku, skočíte jen na brzdu. Tak jsem si párkrát téměř rozbil hubu o volant. Kdyby mě viděla manželka, konečně by měla důvod k smíchu.

Nakonec jsem se přes washingtonské hory a různé národní parky dostal do údolí řeky Wenatchee (pojmenované po původních indiánských obyvatelích), kde je trojtisícové městečko Cashmere (čti kašmír). Už v 19. století bílí novousedlíci zjistili, že se tady skvěle daří ovocným stromům a tato tradice velkých sadů se tu zachovala doteď. Okolní kopce jsou doslova osázené jabloněmi, hrušněmi, třešněmi a ačkoliv jsou většinou holé jako hory u Krompachů, daří se jim tu dobře. Přispívá k tomu dobrá půda a příznivé klima a podle některých jazyků se zde rodí ty nejlepší hrušky v USA. Nemohu potvrdit, neochutnal jsem. Nejdřív jsem zamířil do lokální restaurace s názvem Country Boy’s BBQ, kde jsem se naobědval. A potom jsem rychle utíkal na místní výstaviště, které je spojeno právě s ovocnářstvím a kde se konal festival s názvem Wenatchee River Bluegrass Festival. Hned po vystoupení z auta se na mne začala hudba valit ze všech stran, ať už to bylo z autokempinku napráskaném karavany a stany anebo přímo z centrální plochy, kde právě skončilo svůj koncert asi padesát dětí ve věku od možná tří roků výš. Okolo celého výstaviště byly skupinky a skupiny, kde se hrálo a hrálo a… a zpívalo. Měl jsem možnost vybrat si mezi teenagery a skoroteenagery a trochu staršími muzikanty. Upřednostnil jsem mládí a obdivoval zručnost těchto dětí. Na kontrabas jim tam sekundovala matka některého z nich a svoji nešikovnost odůvodňovala tím, že se teprve začala učit.

Ponaučení: Nikdy není pozdě začít hrát na hudební nástroj. Ještě musím promyslet, jak oznámím manželce, že to zkusím na banjo. Ale pravděpodobně mě to brzy přejde, takže se o to snažit ani nemusím.

Právě jsem se chystal od nich pryč, že se podívám po něčem jiném, když se ze západu přivalil silný vítr, který přivál mračno prachu a dešťové kapky velké jako holubičí vejce. Rozmetalo to stánek s banji a co majitel nedržel v ruce, to si kvílivě hledalo cestu na útěk. Ještě že stánek s popcornem vydržel, jinak by polovina návštěvníků neměla co jíst.

Ponaučení: Pokud vidíte, že místní obyvatelé polévají trávníky, ještě to neznamená, že nebude pršet. Možná se jen chtějí pobavit na váš úkor.

Po tomto menším neštěstí znamenajícím, že svět přišel o pár nadějných banjistů, se začalo něco dít u menšího pódia, kde bylo postavená i zajímavé přenosné hliníkové hlediště. Začali se tam scházet nejrůznější lidé, a tak jsem se k nim připojil. Chystali se zde vystoupení skupin, které se daly dohromady po dobu svého pobytu v kempu a měli předvést, co společně secvičili. Velmi užitečná zábava. Jen pro ilustraci o věkové hladině těchto muzikantů řeknu, že první pětice si dala příznačný název 400-years Old Band. Poprvé jsem viděl živé vystoupení na dulcimer. Takovéto party se tam vystřídaly čtyři a bylo úžasné pozorovat tyto většinou důchodce, z nichž někteří vystupovali před obecenstvem poprvé v životě. No, pokud se ještě dokážete vyšplhat na pódium, tak ta možnost tu vždy bude.

Ponaučení: Nedrážděte Pána Boha příliš dlouho nebo se vážně nahněvá a spočítá vám to i s úroky.

A tak toto vystoupení starších rozprášily černá mračna a blesky, které se z nich začaly metat. Všechno co mělo nohy utíkalo a to, co nohy nemělo, jako například kontrabasy, bylo naloženo na kolečka a kárky a odtlačené do bezpečí. Stánek z popcornem to opět přežil, za výrobcem banjí už ani pes neštěkl. Mě to zahnalo do hlavní haly, kde se měly uskutečnit vrcholné koncerty. To bylo prozřetelnost od organizátorů, že to celé skryli pod střechu. Liják se spustil řádný. I když jen na chvilku, ale i tak to byl zážitek.

Jako první se na pódiu objevila kapela Old Growth Quartet. Už jak samotný název svědčí, tři čtvrtiny této sestavy mají na nástrojích více strun než vlasů na hlavě. Ale naštěstí nikdo z nich není antický hrdina Samson a proto se jejich síla neskrývala ve vlasech, ale především v prstech. Dvě kytary, kontrabas a housle – trochu mi to připomnělo moji bývalou kapelu. Ovšem hudbu umí zahrát parádní. O jejich kvalitách svědčí i fakt, že většina předvedených skladeb pocházela z inspirace a per členů skupiny. Jejich kytarista Dale Adkins, který to jediný kazí bujnou pokrývkou hlavy, kromě klasické šestistrunné kytary hrál i na jakousi čtyřstrunnou potvoru a ukulele to nebylo. Později jsem se dozvěděl, že se to jmenuje tenorová kytara. No, opět jsem o něco moudřejší. Už toto vystoupení se mi velmi líbilo, i když odlesk z vyleštěného kontrabasu mi párkrát téměř vypálil oči. Pokud máte zájem o jejich hudbu, určitě si poslechněte album z minulého roku Right Smack In The Middle Of Town.

Nastoupil však neskutečný uragán a i když nejsem právě fanoušek tradičního bluegrassu, tuto partu jsem sežral i s botami a jejich bílými klobouky. Kody Norris Show předvedli na pódiu neskutečnou synchronizaci pohybů, uhýbání před nástroji těch druhých a neutichající energii, která sálala z celého jejich projevu. Dokonce i mikrofony na pódiu tancovaly a když jeich kapelník Kody s výrazem Olivera Hardyho začal poskakovat, bál jsem se o život zvukaře, který seděl pod pódiem. Kapela to rozbalila maratónem, když zahrála pět skladeb v jednom sledu, přičemž nedala vydechnout posluchačům, ani svým rukám a hlasivkám. Jen ty jejich růžové obleky… Když banjista Josiah Tyree (který snad překonal rekord, jak vysoko se dá hrát na banjo a jeho rychlost hry byla větší než kapky deště dopadající na střechu) začal zpívat Blue Moon Of Kentucky, téměř polovině sálu spadla sanice. Jako bychom se vrátili do dob pionýrů bluegrassové hudby. Jako přídavek zahráli Will the Circle Be Unbroken, za kterou hned zařadili instrumentálku Orange Blossom Special, a lidé jim šli ruce nohy utrhnout, aby si mohli koupit jejich album When I Get the Money Made. Jaký to byl paradox. Před jejich vystoupením toto album a jiné kapelní předměty prodávala jejich houslistka Mary Rachel Nalley u stolku nedaleko pódia a přitom stíhala odhánět mouchy a hrát tetris na mobilu. Nejlepší reklamou je skvěle zahraný koncert.

Alan Bibey a Grasstowne – to byli další účinkující. Oproti předcházejícímu koncertu přinesli trochu víc klidu a trochu jsem se bál, jak zareagují, aby lidi udrželi ve varu. Ale podařilo se jim to dokonale. Mandolinista Alan Bibey má už toho přeskákaného poměrně dost. Začínal s Doyle Lawsonem, později hrál v IIIrd Tyme Out, až nakonec před dvanácti lety vytvořil svoje vlastní Grasstowne. Od té doby má s touto kapelou na kontu čtyři alba a letos se chystají vydat nový gospelový projekt. To jen tak pro zajímavost. Samozřejmě si to mohou dovolit, protože kapela má další skvělé zpěváky jako jsou Mike Bentley nebo houslistka Laura Orshaw. Podle mého názoru právě Laura svým neskutečným hlasem byla nejlepší zpěvačkou večera. Kromě toho Grasstowne předvedli pár chutných instrumentálek a vícehlasně vydařených skladeb.

Pro mě vrchol večera však právě přicházel – Special Concensus. To, že věk je jen číslo, předvedli mladí dravci seskupení okolo dědy Grega, jak ho mezi sebou přezdívají. Banjsta Greg Cahill ještě k tomu oslavoval i narozeniny, a tak mu to parta pěkně osladila a společně s publikem zazpívala Happy Birthday. A show pokračovala dál. Do této party jsem se zamiloval až po tom, co jsem viděl jejich koncert v Dublinu a tady se to všechno zopakovalo. Měl jsem deja vu. Neskutečné vystoupení. Užíval si to především nejnovější a nejmladší přírůstek v Special C., mandolinista Nick Dumas, který hrál jakoby na domovské půdě, když pochází z okolí Seattlu. Jeho angažování do kapely je úžasným přínosem, protože ve spojení s kytaristou Rickem Farisem vytvořili neskutečnou vokální dvojici, a to co oni dokážou zazpívat… Moje hlasivky by si po tomto vzali dvojměsíční dovolenku a hodily by se na trvalou péenku. Ze skupiny sálala neskutečná energie, výrazné instrumentální a vokální výkony a do toho všeho působilo skromné charisma Grega Cahilla. Věřím, že se mi podaří představit jejich nejnovější album Rivers and Roads. Zahráli několik skladeb z této novinky a skutečně lahodnou je instrumentálka Squirrel Hunters. Takže lovci veverek, nasaďte si klobouky a nabijte praky. Nebo vás děda Greg sežere.

Po takovémto jedinečném koncertu nastoupili Flatt Lonesome a aby udrželi vysoký standard jednotlivých protagonistů, museli vytasit svoje nejsilnější zbraně – sestry Kelsi a Charli. Ve spojení s Charliným dvojčetem kytaristou Buddym zaslouženě získávají ocenění za svoje vokální výkony. Kromě toho nejednou připomněli, že vedli hudební workshopy na tomto festivalu a velmi je těšil zájem lidí. Vždyť kdo by neměl zájem, kdyby ho na mandolínu učil hrát Alan Bibey, zpívat Kelsi, Charli a Buddy Robertsonovi, na kytaru Rick Faris a Dale Adkins a na banjo Greg Cahill. No nešli byste tam? Tak to je možné jen v USA. Flatt Lonesome však předvedli to, proč patří momentálně k nejmilovanějším bluegrassovým skupinám a když Charli zazpívala moji srdcovou skladbu od nich It’s Just Sad, mohl jsem se uplakat k smrti. Ale ne, statečně jsem se držel. Ale znáte ten pocit, když sníte něco fantastického a ta chuť vám zůstává na jazyku. I když potom dostanete něco jiného, té předcházející chuti se nedokážete zbavit a zůstává vám jako krásná vzpomínka, o které budete dál snít. Tak to asi dopadlo s vystoupením Flatt Lonesome po Special C. A ještě jedna pikantnost. Všichni hudebníci v této kapele, kromě Robertsonových, byli oblečení v parádních oblecích s kravatami a měli brýle. To si člověk uvědomí, až když to vidí. Ale i tak děkuji za nádherný koncert.

Po skončení jsem měl tak akorát. Tleskat už bylo bolestivé, v hlavě jsem měl dostatek nádherných podnětů a zbývalo mi už jen trmácet se nočními horami zpět do Seattlu. Měl jsem ale krásný den a tento zážitek mi už nikdo nevezme.

Ponaučení na závěr: Ne každá modrá tráva je skutečně modrá tráva. Možná se tam jen vyčural Šmoula.

Dušan Gemerský