Bluegrass od kořenů k současnosti – 2. díl

Z celkového počtu osmi dílů tohoto seriálu vám dnes přinášíme druhý, který se věnuje klasickému a tradičnímu bluegrassu…

2. Klasický a tradiční bluegrass

První náznaky zmíněných rysů se objevily v hudbě skupiny Blue Grass Boys „Otce bluegrassu“ Billa Monroea už brzy po vzniku této formace v roce 1938, ale Monroeovy experimenty se složením skupiny, stylem i zvukem vyvrcholily až v zimě roku 1945 vytvořením výše uvedeného charakteristického vzorce bluegrassu za kolektivního přispění všech tehdejších členů skupiny, která od prosince 1945 do ledna 1948 hrála v legendární sestavě – Bill Monroe (mandolína, zpěv), Lester Flatt (kytara, zpěv), Earl Scruggs (banjo, zpěv), Chubby Wise (housle) a Howard Watts alias „Cedric Rainwater“ (kontrabas). Za faktické datum vzniku bluegrassu je tedy považováno až zima roku 1945 a bezprostředním místem prvního veřejného předvedení byla scéna slavné Grand Ole Opry v Nashvillu (Tennessee), kde tehdy Bill Monroe pravidelně vystupoval.

Hudbu skupiny Blue Grass Boys ve výše uvedeném obsazení (tj. v období 1945 až 1948) dnes označujeme termínem „klasický bluegrass“. Ale co se týče hudební terminologie, situace je poněkud složitější, než by se na první pohled zdálo. Je potřeba vědět, že zpočátku se této hudbě vůbec neříkalo „bluegrass“, ale v době jejího vzniku a i nadále se stále ještě používalo označení „hillbilly music“ nebo „mountain music“, případně „folk music“ (ovšem ve smyslu „lidová hudba“). Název se hledal, ale až v padesátých letech, zpočátku neoficiálně, začali někteří hudebníci a diskžokejové tuto hudbu označovat jako „bluegrass“ a podle některých pramenů se teprve v roce 1956 v jedné hudební recenzi poprvé objevil název „bluegrass“ jako oficiální označení hudebního stylu. Co se týče původu tohoto názvu, ten byl zcela po právu odvozen od jména skupiny Billa Monroea, která se zasloužila o jeho vznik. A skupinu pojmenoval Bill Monroe podle přezdívky svého rodného státu Kentucky (Kentucky = „Bluegrass State“, podle namodralé lipnice luční, druhu bohaté trávy Poa, která na území tohoto státu v hojném množství roste). Takže to je zcela prozaické vysvětlení onoho názvu, kterému se nezasvěcení lidé tak podivují.

Podobně problematické, ale celkem logicky zdůvodnitelné, je to také s názvoslovím dalších vývojových stupňů bluegrassu a jeho derivátů, které obvykle několik roků existovaly bez názvu nebo se pro ně používaly různé přívlastky, z nichž ani jeden neměl obecnou platnost. Teprve když se novinka stabilizovala, uživatelé (tzn. hudebníci, diskžokejové, fanoušci, kritici, hudební teoretici a publicisté, atp.) začali se zpětnou platností používat jeden název. Teoretický popis každé nové odvozeniny se objevoval s větším časovým odstupem, když se už charakteristické rysy bývalé novinky ustálily a na scéně se zároveň objevily mladší vývojové stupně. Proto je celkem jednoduché charakterizovat bluegrass v jeho začátcích a složité pojmenovat žhavou současnost.

Brzy po faktickém vzniku bluegrassu začaly vznikat další skupiny napodobující nový styl Billa Monroea, a také mnohé dříve již existující „string bandy“ se transformovaly z „mountain music“ na bluegrass. Zpočátku to nebyl snadný proces, protože k dosažení podobného zvuku bylo nutné zvládnout nejen nový způsob zpěvu, ale také nové techniky hry na jednotlivé nástroje. Z nich potom především způsob hry na pětistrunné banjo, který po vzoru Earla Scruggse převzala většina ostatních banjistů.

Samozřejmě, že žádný hudebník nedokáže hrát naprosto stejně jako jiný a žádná skupina nemůže mít zcela totožný zvuk jako její předloha (to ostatně nebylo ani žádoucí), takže i další skupiny, které vznikly ještě do konce 40. let, se spolupodílely vedle Billa Monroea na formování standardního bluegrassového soundu. Tento proces samozřejmě nikdy neskončil, ale obecně považujeme konec 40. let za období, kdy již bylo jasné, že se zrodil nový, životaschopný hudební styl, který dozná širšího uplatnění a naopak, že skončila poměrně dlouhá éra „old-time music“ a „mountain music“ (i když některé předbluegrassové formace hrály tyto staré hudební styly i nadále).

Časový úsek od roku 1948 až do roku 1960 označujeme dnes jako „vrcholné období tradičního bluegrassu“ a nejdůležitější skupiny této éry jsou (vedle Blue Grass Boys) Stanley Brothers (skupina vznikla již v roce 1946), Jim & Jesse & The Virginia Boys (od roku 1947), Flatt & Scruggs & The Foggy Mountain Boys (od roku 1948), Don Reno & The Tennessee Cut-Ups (od roku 1951), Osborne Brothers (od roku 1953), Jimmy Martin & The Sunny Mountain Boys (od roku 1955) a řada dalších, jako například Lonesome Pine Fiddlers, Lilly Brothers, Red Allen & The Kentuckians, Wade Mainer & The Mountaineers, Bill Clifton & The Dixie Mountain Boys, Carl Story & The Rambling Mountaineers a další. Některé z nich existují dodnes.

V daném období byly z výše uvedených skupin pro vývoj a rozšíření bluegrassu nejvýznamnější dvě, a to i nadále skupina Blue Grass Boys, ale zejména Flatt & Scruggs & The Foggy Mountain Boys.

Blue Grass Boys existovali až do Monroeovy smrti (9. 9. 1996) a skupinou, která po celou tu dobu hrála přísně tradiční bluegrass, prošly desítky a desítky muzikantů, kteří potom tvořili buď základ nových skupin nebo přecházeli do skupin již existujících. Každý z nich si s sebou na další uměleckou dráhu odnášel neocenitelné zkušenosti získané za dobu společného hraní s Monroem, což přispělo do budoucna velmi významně k rozšíření počtu zkušených hudebníků a do jisté míry až do 60. let k udržení čistoty stylu.

Z hlediska široké popularizace bluegrassu v 50. letech i později měla ale největší zásluhy skupina jiná, a to Flatt & Scruggs & The Foggy Mountain Boys, kterou Flatt se Scruggsem založili v roce 1948 po svém odchodu z Blue Grass Boys. Z dnešního pohledu je přínos této formace pro bluegrass nedocenitelný, protože od samého začátku po celou dobu existence (až do roku 1969, kdy se Flatt se Scruggsem rozešli) byla tak populární, že zastínila všechny ostatní bluegrassové skupiny z té doby včetně Blue Grass Boys. Flatt se Scruggsem vydávali velké množství desek a jejich proslulost a obliba jim umožnila vystupovat také mimo oblasti, kde bluegrass vzniknul, na univerzitách, ve slavných koncertních síních a zejména v tehdy nově vzniklém médiu – v televizi. Díky tomu všemu se s bluegrassem seznamovali i lidé, kteří o něm do té doby neměli ani tušení. Pod dojmem jejich vystoupení se mnoho studentů na univerzitách i středních školách začalo věnovat studiu americké lidové hudby a bluegrass tak získával nové obdivovatele, fanoušky a napodobovatele mezi hudebně vzdělanou „intelektuální“ mládeží bohatého průmyslového Severu USA a přestával být úzce venkovskou hudbou. A tak se tedy tato tradiční hudba prostých obyvatel středozápadu zásluhou Flatta a Scruggse rozšířila téměř po celých Spojených státech. Tato skutečnost asi nejvíc napomohla udržení bluegrassu v těžkých dobách, které ho čekaly, a posloužila k jeho pozdějšímu vývoji a vzniku nových progresivnějších odvozenin (o rozšíření bluegrassu i mimo území USA, např. do Evropy, ani nemluvě). Zbývá dodat, že právě v této skupině se v roce 1955 rozšířil základní bluegrassový instrumentář o dobro (prvním hráčem na tento nástroj v bluegrassu byl Buck „Josh“ Graves). Jak jsem již zmínil, v roce 1969 dlouholetá, plodná a přínosná éra skupiny Foggy Mountain Boys skončila. Lester Flatt po rozchodu se Scruggsem přejmenoval zbytek skupiny na Lester Flatt & The Nashville Grass a hrál skvělý tradiční bluegrass až do své smrti (11. 5. 1979).

Milan J. Kalinics, Brno

Bill Monroe

Flatt & Scruggs & The Foggy Mountain Boys, 1. díl, 1948 – 1954
Flatt & Scruggs & The Foggy Mountain Boys, 2. díl, 1955 – 1960
Flatt & Scruggs & The Foggy Mountain Boys, 3. díl, 1961 – 1962
Flatt & Scruggs & The Foggy Mountain Boys, 4. díl, 1963 – 1965
Flatt & Scruggs & The Foggy Mountain Boys, 5. díl, 1966 – 1969

Earl Scruggs

Bluegrass od kořenů k současnosti – 2. díl

Vložit komentář Zrušit odpověď na komentář

Archiv článků