Dodatečné poznámky k článku Pete Wernicka

Jak jsem už uvedl v komentáři pod článkem, důvodem, proč jsem ten článek přeložil, bylo to, že přemýšlím, jak lépe zdůraznit a využít (v celé ČR, nevěříte?) důležitost a význam jamování. Chtěl bych totiž na jamu U Supa rozvinout a ověřit prvotní koncept, ale (a to hlavně) chtěl bych inspirovat každého dalšího organizátora jamů a každou kapelu, která by chtěla využít ještě jeden zdroj, který většinou zatím leží ladem, který může kapele získat dodatečné příznivce a vytvořit hodnotnou, fungující komunitu, která jim stojí za zády.

Uprostřed těchto „revolučních úvah“ mi před několika dny odepsali kamarádi Rod a Judy Jonesovi z australského Sydney, kteří už přes 35 let (!) pořádají jamy pro Sydneyskou bluegrassovou komunitu. Zmínili se, že je poslední dobou velmi inspirovala stránka Pete Wernicka , která je perfektním zdrojem inspirace, co se týče důležitosti jamů.

Dosud jsem se snažil o to, aby jamy v saloonu U Supa rostly, a aby na nich bylo pro každého návštěvníka něco, ve smyslu hry nebo interakce s ostatními návštěvníky. Tedy upřímně řečeno, ta snaha byla hlavně v té otevřenosti jamů a v konceptu jejich pravidelnosti, a taky snad v tom, že se snažím, aby lidi pojila dohromady písnička, spíš než instrumentálky.

To bylo vše, co bylo třeba. A to „něco“ pro každého byla ta různorodost návštěvníků – nesnažil jsem se o to, aby měli příležitost jenom ti nejlepší, ale aby měli příležitost všichni. A také aby nekuřáky neodrazoval kouř – proto kdo chce kouřit, může, ale o pár kroků dál.

Dostal jsem se teď do situace, kdy je jam tak velký, že na mé osobnosti už celkem nezáleží – nevadí, že jsem jinak celkem „nezáživný patron“ – dnes už si zábavu dělá ta spousta lidí, která se na našem jamu neustále mění, úplně sama. Člověk nikdy neví, kdo přijde, a každý jam je tím jiný, a nějaká legrace se vždycky vyskytne.

Tento růst velikosti ale způsobuje to, že se snažím přemýšlet o tom, jak to udělat, aby mohlo být tolik lidí pohromadě a aby si přesto kvalitně zahráli. Vím, že v Sydney i v Melbourne to měli vyřešeno po svém, stejně tak v USA, tedy tím, že se osazenstvo rozdělilo na takové „pseudokapely“, které spolu během večera odehrály svou „sadu“ na pódiu (a jinak se jamovalo, kde se dalo – na záchodě, před vchodem, pod schody, v učebnách, na parkovišti atd. – to je snad samozřejmost).

To ovšem někteří z mých současných návštěvníků nechtějí ani vidět – prostě, jaképak novoty nám tady chceš zavádět, holenku? Naštěstí ten počet lidí dosud není tak kritický, že by se to nedalo zvládnout v jednom „hudebním tělese“. Je tam prostě občas trošku nahuštěno a pro opozdilce si není kam sednout, jak včera poznamenala Zuzka. Nicméně je třeba myslet dopředu, kdy se počet návštěvníků může stát neúnosný, co se týče počtu hrajících hudebníků. Proto jsem zastříhal ušima, když jsem si přečetl články Pete Wernicka. Nejen že potvrdily, že uvažuji správným směrem, ale mimoto mne upozornily na další rozměr, nebo na další možný způsob segmentace jamů – na vrstvení lidí podle úrovně.

Dosud jsme začínali jamovat až tak kolem té osmé hodiny večerní, takže jsem se rozhodl, že budu chodit včas a v tomto jinak nevyužitém čase od sedmé do osmé večerní dám šanci lidem, kteří mají z různých důvodů problém hrát (nebo udržet rychlost) na regulérním jamu, obzvlášť poté, kdy se ukážou někteří bluegrassoví „draci“, kterým není žádná rychlost pod 320 bpm dost dobrá.

Nevím, jestli se to povede, ale poprvé nepřišel vlastně nikdo – všichni přišli až na určenou hodinu regulérního jamu. Naštěstí podruhé, tedy včera, už přišlo sedm lidí, a něco ve slíbeném stylu pomalého jamu se odehrálo, a vypadá to, že to lidem z různých důvodů vyhovovat bude.

Ovšem velmi překvapivé byly názory a důvody lidí, kteří přišli. Nebudu jmenovat, i když zmínění lidé i návštěvníci mého jamu určitě budou vědět, o kom píšu. Tak například jeden účastník už na jamu byl dvakrát, ale neměl odvahu přinést si sebou nástroj. Včera přišel s mandolínou a myslím, že to pro něj bylo velmi přínosné – ovšem ten byl tím „nejklasičtějším“ účastníkem – právě pro takové lidi se tyto jamy dělají. Ale že přijde mandolinistka, podle mého názoru velmi dobrá, a řekne, že má zájem o pomalé jamy proto, že když se začne hrát moc rychle, že dá raději mandolínu do futrálu, to jsem nečekal. Ale má naprostou pravdu – kdo se kdy o ty pomalejší hráče zajímal, nebo o jejich pocity? A rozhodla se, že tam příště přijde se svým banjem. Na normální jam by s banjem nepřišla, na to je ještě pomalá. Ale ruku na srdce, kdo z vás umí hrát víc než na jeden nástroj? Myslím, že to má logiku a význam a užitečnost pomalého jamu to posunuje zas o něco dál – tedy možnost pro ty z vás, kteří umíte na jeden nástroj, ale chcete zvládnout další!

Všichni se nakonec dostali k tomu, aby si zazpívali, a dokonce jeden z jinak pravidelných účastníků jamu, který je naprosto fenomenálním hráčem (hraje neskutečně dobře na banjo, kytaru, mandolínu a docela slušně i na basu) se mi svěřil, že svého času patřil přesně k těm lidem, o kterých se Pete Wernick zmiňuje – uměl docela dost sól, a docela dobře, ale hrát v kapele pro něj byl nakonec větší oříšek, než čekal. Proto si uvědomuje důležitost takového jamu, a přišel, aby nám pomohl v udržení celkové soudržnosti, například proto, že odezpíval sloky u písniček.

Dohodl jsem se s včerejšími účastníky, že jim rozešlu text a mp3ku nějakého jednoduchého songu, na který se každý zaměří. Jde mi i o to, aby se každý časem dostal do situace, kdy bude řídit jam, tedy zpívat lead a určovat, kdo bude hrát sóla. Smyslem mého jamu totiž není, aby z něj vznikla bluegrassová dílna, nebo abychom přišli o regulérní jam. Mým cílem je, aby se na „centrálním“ jamu U Supa dali dohromady ti, kteří jsou na přibližně stejné úrovni, a dohodli se, že si začnou svůj vlastní pomalý jam, na kterém si jeden druhému dají prostor k tomu, aby si mohli brnknout podle svých schopností.

(Na té vyšší úrovni se to už stalo tím, že z lidí, kteří se na našem jamu setkávají, vznikla kapela The Bee Line. Na jejich vznikajícím webu si můžete poslechnout jejich první nahrávky a přečíst si o kapele pár základních informací. Pokud je mi známo, tak tato kapela zaníceně cvičí, rozhodně víc, než bylo dosud zvykem pro moji vlastní kapelu. V letošní sezóně ji určitě budete moci někde vidět a hlavně slyšet.)

Těším se tedy pomalu na to, až se myšlenka stane skutečností. Myslím si, že když se na jamu sejde dostatek, přesněji řečeno přímo „zdravý přebytek hráčů“, hraje to důležitou roli, dokonce více, než to dovedete docenit: lidé se poznají, míchají, a v té „odstředivce“ se perfektně vytřídí hráči podobných zájmů a podobné úrovně tak, že je možné dát dohromady koherentní, fungující kapely. Když vám náhle z vaší sestavy někdo vypadne, na dalším jamu máte možnost oslovit někoho jiného. Prostě sociální kontext, jak říká Pete Wernick.

A tohle nemůžete dělat, pokud se vám na jamu sejde neustále stejných šest muzikantů. Na jamu U Supa se podle mého odhadu vystřídalo už kolem 80ti muzikantů; i když, včetně posluchačů by to bylo asi víc. To, že pravidelně chodí řekněme dvacet lidí, znamená jen to, že se přibližně 50 muzikantů neustále střídá. Myslím, že na tomto základě se už dá něco dál rozvíjet.

Bylo by pro mne opravdu potěšením, kdyby se mi (zde anebo mailem) ozvali všichni z vás, kteří uvažujete v nějakém smyslu podobně, nebo ti z vás, kteří si dovedou představit a ocenili by některé z myšlenek v obou článcích zmíněných, nebo i ti, kteří něco podobného pořádáte – rád bych se inspiroval víc, rád bych se s takovými lidmi spojil a vyměnil si názory. Samozřejmě budou i tací, kteří nemají rádi velké jamy, nebo ti, kteří nemají o novoty zájem. Nicméně myslím si, ža jak malý jam, tak velký, oba druhy mají jistý a nezastupitelný přínos.