Přátelé, první česká průzkumná laboratoř zabývající se průzkumem modelové struktury bluegrassového jamu včera dosáhla pozoruhodných výsledků a podává ještě zatepla hlášení: Tak za prvé, onen tzv. „Pomalý Jam“ (dále jen PJ) od sedmi do osmi večer, který jsem poprvé rozjel před měsícem, se při svém třetím opakování rozrostl na překvapivý počet deseti účastníků!

Přiznávám ale, že pět z nich byli spíš ochotně pomáhající podpora, než začátečníci. Ano, je to ten samý PJ, na který mi poprvé nikdo nepřišel a vysloužil jsem si jím jen úsměšky skeptiků, kteří přišli později na regulérní jam.

Na druhém PJ už bylo více lidí, ale včera jsem měl dokonce připravený program, tedy vytištěnou lehkou písničku (You Are My Sunshine), kterou jsem všem zájemcům poslal jako text i mp3, a myslím, že přišla vhod. Vlastně nám vystačila jako materiál na celou hodinu. Tahle písnička, která je shodou okolností hymnou amerického státu Mississippi (viz film Bratříčku, kde jsi?), má krásně jednoduchou melodii, na které lze vyhrávat sólo stylem Maybell Carter, je fakt na tento účel jako stvořená. Nejlepší je ale, že se mimo to vlastní hraní a zpívání vždycky pustíme do nějakého náhodného tématu a jeden z přítomných “expertů” to krásně vysvětlí, případně se přímo rozvine diskuse – třeba na to, kdy se vlastně mají hrát podehrávky, a který nástroj je má hrát. Já vlastně ani nemusím nic vědět, přesto se dostane každému odpovědi. Z toho mám hroznou radost, když to pak částečně funguje samo! Kluci si zkusili vokály refrénu, kdo si netroufal na hlasy, se naučil aspoň lead.

Ale to jsem vlastně přeskočil začátek toho skvělého večera! Martin (basista a kapelník kapely The Bee Line), se zrovna na včerejšek s kapelou domluvil, že si udělají zkoušku U Supa a to už od šesti, takže když jsme přišli na PJ, už to U Supa bzučelo tou správnou muzikou a skvělou atmosférou. Zatímco jsme si vybalovali nástroje na PJ, už mne svrběly prsty z poslouchání jejich vokálů a hry – nebyl tam prostor pro nějaký lenivý začátek, kdy se jam rozběhne až už někteří znuděně odcházejí. 🙂 No a zatímco v našem koutě běžel PJ, kluci z Bee Line si dali pauzu a debatovali kousek vedle. O půl osmé se začali pomalu rojit další lidi, a podle neobvykle velkého počtu si asi někteří přečetli můj článek o vizi velkých, „centrálních“ jamů v každém větším městě. Bylo mi jasné, že se chystá něco výjimečného!

Zadruhé, mezi osmou a desátou tam bylo téměř čtyřicet bluegrassových nadšenců, hráli, zpívali a debatovali o všem možném. Napočítal jsem 36 lidí, ale někteří ještě přišli i později. To byla naprostá bomba – člověk by si řekl, že ti bluegrassáci asi měli nějaký národní svátek nebo co!!!

Nevím, kolik lidí by vlastně včera vůbec k Supovi dorazilo, nebýt nás bluegrassáků – bylo tam přibližně pět dalších lidí, kteří seděli u baru v hloučku (vypadali silně v menšině, ale vůbec nevypadali nijak otráveně). Ale to bylo myslím včetně kuchaře, který napřed neměl do čeho píchnout, a včetně šéfa saloonu Pavla, který myslím jenom držel odborný dohled nad číšníkem, který se otáčel kolem pípy a roznášel pivo. Sice měli za barem puštěné rádio (prý “s nějakým bigbítem!”, jak mi kdosi řekl), ale velmi komorně.

Tím, jak u každého stolu narůstal nečinně klábosící chumel hráčů, bylo nakonec dosaženo tzv. „nadkritického množství“ bluegrassových hráčů na metr čtvereční, kdy chvíli nebylo jasné, jestli je to vhodné a co na to “pan vedoucí” a tak podobně, a pak to vypuklo – hoši začali jamovat i u stolu vedle baru na druhém konci saloonu, což bylo dosud jenom mým nesplněným přáním z říše snů. Konečně dvě skupiny jamujících! Přitom se tyto skupinky navzájem vůbec nerušily, protože saloon U Supa je dost dlouhá nudle (a uprostřed se lidi bavili a měli to stereo).

Bylo to super, protože se tam mohli nasunout kuřáci, zatímco vzadu, kde mám nápis POZOR! Nekuřácký Jam!, mohli být nekuřáci a každý měl nějaký životní prostor podle svého gusta. Samozřejmě jsem si užil té nádherné chvíle, zajamoval jsem si u obou stolů, povykládal jsem si s řadou kamarádů, ba dokonce jsem si po desáté objednal večeři a bylo mi vyhověno (a vidouce mé steaky, začali si objednávat i ostatní, a považte, i jim bylo vyhověno!), ale večer bohužel zase skončil příliš brzy – za chvilku byla bohužel půlnoc a bylo po všem. Tedy, musel jsem odjet – netuším, dokdy tam zůstali jiní umělci! 😀

Co na to můžu říct závěrem? Rád bych se vsadil, že včerejší návštěvnost nebyla náhoda, a věřím naopak, že se myšlenka “centrálních jamů” bude dál zdárně rozvíjet, protože včera doufám došlo všem přítomným, kteří by to ještě nevěděli, že bluegrass není jenom o hraní, ale taky o sociálním kontextu, možnosti setkat se, pokecat si o svém koníčku, spřádat plány na další sezónu, poklábosit si třeba o mollových bluesových pentatonických stupnicích a o čemkoli jiném. Kdokoliv z přítomných, kdo dosud tvrdili, že U Supa není kvůli tolika lidem prostor pro hraní, nebo ti, z nichž mám občas pocit, že chtějí, aby se jenom hrálo a nedělalo se nic jiného, si snad včera upravili názor do kladné polohy. Dokonce jeden dobře známý pamětník starejch dob, který normálně hraje na dobro, ale na jamu hraje zásadně jenom na banjo, prohlásil, že to bylo jako za starejch časů a že to bylo super!

Jestli jsou jamy (jak Pete Wernick říká) prostředkem, který „doplňuje palivo“ chuti k hraní, tak jsem měl včera pocit, že ten vzduch přímo sršel statickou elektřinou individuálně dobíjených akumulátorů. Určitě moje první česká průzkumná laboratoř zabývající se průzkumem modelové struktury bluegrassového jamu dokázala, že v počtech lidí stejného zájmu je velká síla, a dokázala také, že ten „nadkritický“ počet lidí vůbec není na závadu – naopak, dodalo to tomu večeru skvělou atmosféru a možnost promíchat své aktivity.

Dokud bude prostor U Supa stačit, doufám, že ta návštěvnost bude nadále vzrůstat (kromě hypotetických situací, kdy se třeba nějaká senzační zahraniční kapela, kterou si nesmíme nechat ujít, nasmlouvaná na to „špatné úterý“ nějakým v bluegrassu hodně váženým člověkem (třeba slavným výrobcem nástrojů, který ovšem netuší, že vůbec nějaké jamy pořádáme, nebo které úterý vlastně ty jamy U Supa jsou!) rozhodne u nás udělat koncert a všichni fandové včetně mne na ni půjdou).

Doufám, že tuhle možnost setkávat se lidi přijmou s tím, že má svůj nezastupitelný význam, že je míněna proto, aby pomohla jak bluegrassu, tak kamarádství, a že není namířena proti nikomu. Od šéfa saloonu U Supa je to pro nás bluegrassmany moc dobrá služba, že máme možnost se takhle scházet, a věřím, že se do budoucna budou ještě dít věci. V širším kontextu bych si hrozně přál, aby se díky takovým velkým a otevřeným jamům zvýšil počet těch menších jamů, které už jsou jenom pro zvané.

Prosil bych příznivce bluegrassu, kteří jsou pro myšlenku centrálních jamů v jiných městech a chtějí pro to něco udělat, ať mi dají vědět buď komentářem pod článkem (s adresou), anebo mi napište na můj mail. Jsem ochoten udělat něco pro Brňáky, jakmile tam pro tenhle účel někdo najde hospodu nedaleko od centra, kde nevadí, když se jim tam začne pravidelně scházet parta lidí střelených bluegrassem. Rozhodl jsem se, že to zkusím a budu tam dojíždět (asi taky ty úterky, ty které se nekříží s úterky U Supa) jednou měsíčně, dokud se tam velký jam nerozjede. A pokud se to povede, vezmeme si postupně na paškál všechna města, kde toho bude potřeba a kde budu s touhle myšlenkou vítán.

Pokud se najdou lidé, kteří jsou proti, tak už dopředu říkám, vymyslete něco lepšího a podpořím to taky. 😀

Pokud někdo máte jam, který je opravdu otevřený všem a pravidelně se opakuje, napište mi prosím jeho údaje, a zaregistruju vám ho na světové mapě jamů.