Neměli jste někdy pocit, že na vás hudba v určitých situacích působí trochu jako lehká droga? A pokud jste si tohle podezření připustili, zkusili jste se s někým poradit nebo se poinformovat, jak to vlastně funguje?

Že je hudba závislácká záležitost, to bychom měli alespoň tušit. Je to něco jiného, než když chodíte do lidušky, odehrajete hodinu a jste rádi, že je to za vámi. V bluegrassu hrajeme, protože nás to baví, sdružuje a přináší radost. Přesto se při tom dějí zvláštní věci. Třeba když doma během cvičení chcete skončit – a přesto si to dáte znovu a znovu a sami se té závislosti divíte.

Nejvíc si toho všimnete během vystoupení a těsně po něm. Na pódiu „promasírujete“ své hormony naprosto dokonale. Nadšení a vzrušení před publikem je fantastická věc. Člověk je ale, jak často říkám, jenom takový „uzlíček hormonů“. Zásoba těch příjemných hormonů radosti (dopamin, oxytocin a další) se po silném zážitku dočasně vyčerpá.

Po vystoupení je organismus v nerovnováze. Ideální by bylo se co nejdřív vyspat, ale to většinou nejde. Musíte sklízet aparát a čeká vás dlouhá cesta domů v autě s ostatními členy kapely. Ti mají podobný problém: přebytek únavy, podrážděnosti a „černých“ nálad. Jste na tom podobně jako ženy při silném premenstruačním syndromu – hormony štěstí jsou vyždímané a tělo se snaží znovu najít rovnováhu.

Je to podobné jako s alkoholem. Většinou se opijete večer, jste unavení i bez pití, a alkohol to jenom trumfne. Ráno přijde kocovina. Nejlepší lék je spánek – organismus mezitím zpracuje zbytky a nastolí znovu hormonální rovnováhu.

Když tyhle principy neznáte, nemůžete s nimi pracovat. Nemůžete si naplno užít to dobré a vyhnout se tomu negativnímu. Některé kapely se i rozpadnou kvůli zbytečným hádkám právě po vystoupení. Proto jsou festivaly pro kapely často lepší než vlastní akce – nemusíte sklízet aparát a jet v tomhle stavu daleko domů.

Je tu ještě jedna důležitá věc. Někteří hudebníci jsou srdcaři a tyto hormony s nimi cvičí víc než s ostatními členy kapely. Ti, kteří srdcaři nejsou, si možná řeknou, že nevědí, o čem mluvím, protože to nikdy nezažili. Souhra takto odlišných povah v kapele je podstatná. Ten, koho hraní na pódiu citově nevyždímá, nebude mít stejně temné myšlenky jako ten, kdo se na pódiu absolutně vydá publiku.

Závěrem
Buďte si tohoto vědomi a snažte se situacím po vystoupení předcházet, jak to jen jde. Už třeba tím, že to předem v kapele proberete a vzájemně si to uhlídáte. Nebo tím, že si zjednodušíte uklízení aparátu, případně to necháte na zvukaři – pokud takovou dobrou duši v kapele máte. Zvukaři-nehudebníci bývají v tomhle výborní, protože koncert tolik citově neprožívají a jsou spíš technicky založení.

Pokud je to možné, domluvte si akci tak, že se po koncertě vyspíte a aparát sklidíte až ráno.
Podstatné je vědět, že viníkem těch leckdy nepochopitelných pocitů je docela pochopitelná souhra hormonů. A že organismu stačí dát čas, aby se znovu vrátil do rovnováhy.

Nejde o to, že jste špatní lidi. Jde o to, že jste po koncertě hormonálně vyčerpaní. A to se dá řešit.