Už nevím, kde a kdy přesně se k mému sluchu poprvé donesla informace, že po osvobození Plzně vojsky americké armády tam vystupoval jeden z později i u nás známých banjistů, a že se tedy pětistrunné banjo objevilo v naší zemi bezprostředně po konci druhé světové války. Někde jsem to buď četl nebo slyšel z druhé ruky, jisté však je, že nejsem jediný, který se s tím v minulosti setkal. Dokonce u některých bluegrassových fanoušků převládá nesprávný názor, že to byl samotný Don Reno…

Kde tato informace spatřila světlo světa a kdo byl jejím autorem, se mi v současné době už nepodařilo zjistit, byť jsem opakovaně prohledával Internet křížem krážem a navíc probral většinu písemných materiálů vyšlých v minulosti oficiálně i samizdatově, které mám k dispozici doma… Patrně bych se touto otázkou vůbec nezabýval, kdybych nepřipravoval pro tento portál seriál o Donu Renovi (bude zveřejněn ještě letos), a tak jsem se jako na vedlejší produkt pokusil podívat na tuto fámu (tedy šířenou, ale neověřenou zprávu) trochu blížeji…

Článek se bude zabývat hudební problematikou jenom okrajově. Jeho hlavní náplní bude spíše pohled na část historie druhé světové války, na jednotky US Army, a polemicky se pokusím vysvětlit, proč se domnívám, že tato informace je mylná, případně záměrně zcela nepravdivá. Vezměte ovšem do úvahy, že budete číst pouze moji subjektivní dedukci a pokud se hodnověrně prokáže, že se mýlím, nebudu se bránit svoje hypotetické úvahy dementovat…

Pokusím se nejprve dokázat, že to v žádném případě nemohl být Don Reno. Pátrání mi zjednodušilo, že jeden z mnoha dalších okruhů mých zájmů je i studium historie 2. světové války a mám tak k dispozici řadu kvalitních materiálů, o které jsem se mohl opřít.

Donald Wesley Reno se narodil 21. února 1927 a v druhé polovině roku 1943 se dobrovolně přihlásil do armády. Bylo mu 16,5 roku a aby jej přijali, prohlásil se za staršího. Odtud také pochází chybný údaj v některých publikacích, že se narodil v roce 1926. Renovi jeho trik s datem narození vyšel a byl koncem roku 1943 odveden.

Informace o jeho vojenské službě jsou i po letech vyhledatelné a zdokumentované, a tak upozorňuji na to, že například v předmluvě rozhovoru s Donem Renem v knize „Masters Of Five String Banjo“ se Tony Trischka mýlí (případně nepřesně vyjadřuje), pokud uvádí, že Don Reno narukoval k námořnictvu. Není to pravda, i když připouštím, že Don Reno byl po absolvování základního výcviku dopravován ke své bojové jednotce na lodi (jiná možnost v té době ani neexistovala), nikoli však jako příslušník námořních sil. Ví se totiž zcela bezpečně, že poté, co byl odveden, strávil Don Reno část vojenské služby (minimálně 17 týdnů základního výcviku) ve výcvikovém středisku Fort Riley v Kansasu u jízdní kavalerie.

Zde si dovolím první upřesňující odskok (pro muzikanty samozřejmě zcela nezajímavý). Americká armáda měla za 2. světové války dvě jízdní divize (Cavalry Division). Jednalo se prakticky o pěší divize, které si ponechaly názvosloví jezdeckých oddílů, tak jak je možná spíše znáte z historie, z doby generála Custera, který bojoval (a byl zabit) v bitvě u Little Big Hornu. Jednotka o velikosti praporu se u těchto divizí označovala eskadrona (squadron), namísto roty měla oddíl (troop). Za války byla z obou existujících jízdních divizí nasazena do bojů pouze jedna z nich, a sice 1. jízdní divize v Tichomoří. Divize v Kansasu, u které absolvoval základní výcvik Don Reno, byla týlová a nebyla nikdy nasazena do aktivního boje.

Po svém základním výcviku byl však Don Reno převelen na mnohem exotičtější místa, jakými jsou Barma a Bombay. Sloužil zde v jednotce, která se stala proslulá jako Merrillovi záškodníci (Merrill´s Marauders) a o které si také řekneme něco víc.

Tato samostatná speciální jednotka měla 3 500 mužů, tedy zhruba sílu brigády, a její oficiální označení také bylo 5307. smíšená brigáda (Composite Unit). Ve znaku ve tvaru pavézy s modrým podkladem a červeným orámováním měla žluté slunce, červený blesk a žlutou pěticípou hvězdu. Byla známá spíše podle jména svého velitele, brigádního generála Franka Merrilla (1903-1950), který ji vycvičil a vedl podle vzoru jednotek Chindits generálmajora Wingata. Byla však mnohem úspěšnější.

Výcvik této jednotky, která měla působit v džungli za japonskou linií, zahájil tehdy ještě podplukovník Merrill v květnu 1942. V únoru 1944 (tedy v době, kdy Don Reno ještě patrně nebyl k této jednotce dislokován) „Merrillovi záškodníci“ vyrazili do akce, odřízli japonský týl u Maingkwanu a v březnu přerušili v údolí Hukawng japonskou zásobovací trasu. Teprve poté (v pozdním jaru 1944) se z časového hlediska mohl Don Reno stát součástí této slavné jednotky. Dne 17. května 1944 dobyla brigáda společně s několika spojeneckými oddíly generála Stiwella letiště v Myitkině. Samotné město Myitkina však padlo až 4. srpna 1944. Poté se generál Merrill stal zástupcem amerického velitele v Barmě a Indii a později byl jmenován náčelníkem štábu 10. americké armády v Tichomoří.

Je potřeba zdůraznit, že 5037. Composite Unit se zúčastnila všech bojů v severní Barmě (Myitkina, Ledo), v srpnu 1944 však byla přejmenována na 475. pěší pluk, který byl později zařazen do čínské 22. divize. Později byla ze 475. pěšího pluku, 124. jízdního pluku a 612. a 613. dělostřeleckého praporu vytvořena 5332. prozatímní brigáda (MARS Task Force), která bojovala pod velením generálmajora Daniela Sultana (1885-1947) od ledna 1945 při postupu podél Barmské cesty na jih až do srpna 1945. Generál Sultan, od listopadu 1944 (po odvolání generála Stiwella) vrchní velitel amerických oddílů na frontě v Číně, Barmě a Indii, uvedl se svými jednotkami znovu do provozu cestu Barma – Ledo, v březnu 1945 obsadil Lashio a podílel se na plánování invaze do Malajska. Tato operace se však už neuskutečnila, protože se Japonci v srpnu 1945 vzdali (japonská vláda zastavila oficiálně válečné akce 14. srpna 1945, ale boje na jednotlivých frontách trvaly ještě několik dnů) a 2. září 1945 byla podepsána bezpodmínečná kapitulace Japonska. Tímto dnem také oficiálně skončila druhá světová válka.

Proč tak moc off-topic a zeširoka? Jen proto, aby byly zřejmé všechny detaily, proč Don Reno nemohl bezprostředně po osvobození Plzně (6. května 1945) hrát na pětistrunné banjo oslavujícím obyvatelům západočeské metropole a jejich osvoboditelům (tedy vojákům 16. obrněné a 2. pěší divize). V té době pro něj zdaleka ještě válka ani služba v armádě neskončila a nacházel se zcela jinde, než ve střední Evropě. Zde je zajímavá informace, že nějaký čas sloužil Don Reno v Bombaji (dnešní Mumbai) na západním pobřeží Indie. Nikde se mi nepodařila vypátrat časová posloupnost jeho vojenské služby v těchto končinách, tedy zda byl nejdříve v Bombaji a potom v Barmě, či naopak, ale tak či onak, americké jednotky stahované po skončení druhé světové války i v jejím průběhu odtud do Spojených států zásadně používaly buď námořní nebo letecké trasy přes již osvobozená území na Filipínách, přes Guam, Marshallovy ostrovy a Havaj. Tedy opačným směrem, než leží Evropa.

Že se Don Reno vrátil do Spojených států opravdu až po definitivním skončení války, na to pak nalézáme důkaz v jeho vlastní biografii a nemnoha rozhovorech, které během života poskytnul (jeden bude zveřejněn i na bgcz.net). Když se totiž vrátil domů, zjistil, že u Monroea hraje na pětistrunné banjo Scruggs. A ten, jak víme, se stal členem kapely Blue Grass Boys v prosinci 1945. Sám Don Reno k tomu říká: „Byl jsem v armádě déle než on (myslí Earla Scruggse). S tím, že jsem místo u Monroea nedostal, jsem si nikdy nelámal hlavu, protože si myslím, že to nakonec bylo k něčemu dobré – přinutilo mě to změnit svůj styl. Když jsem totiž přišel z vojny, každý mi říkal, že hraju jako Earl Scruggs. A tak jsem zkusil vymyslet svůj vlastní styl. Chtěl jsem hru na banjo zmodernizovat. V té době bylo banjo velmi populární na jihu a já jsem chtěl, aby se prosadilo i za Mason-Dixonovou linií.“

Je potřeba přesvědčivějšího důkazu, že Don Reno v Plzni v květnu 1945 nemohl na pětistrunné banjo hrát?

Různých historek o tom, kdy se první pětistrunné banjo poprvé fyzicky objevilo v naší provenienci jistě bude existovat více. Zkreslených a nedoložených. Stejně tak se v minulosti objevily podobné mýty i v jiných oblastech, jako například ten o českých muzikantech v lodním orchestru potápějícího se Titaniku (ve kterém však nebyl jediný Čech, a to ani původem, neboť jména všech jeho osmi hudebníků jsou naprosto přesně zdokumentována). Nicméně připusťme, že někdo z amerických vojáků opravdu bezprostředně po osvobození v Plzni na pětistrunné banjo hrál…

Téměř s jistotou můžeme vyloučit, že by to byl někdo z těch několika málo banjistů, kteří v té době už ovládali tříprstovou techniku hry (tedy Snuffy Jenkins, Smith Hammet, Don Reno nebo Earl Scruggs). Ale hudebníků z Jihu, kteří hrávali styly frailing nebo clawhammer, jistě sloužilo v americké armádě dost na to, aby přinejmenším jeden z nich mohl v Plzni na tento nástroj hrát.

Byl li to některý z desítek bezejmenných amatérských hudebníků, neexistuje žádná možnost, jak tuto informaci ověřit nebo vyvrátit. Ale z logických důvodů nebyl žádný důvod takovouto skutečnost kdekoli zaznamenávat a později ji kdekoli publikovat. Lidé měli myšlenky na zcela jiné věci a to, že někdo neznámý hraje na veřejnosti na tehdy u nás exotický hudební nástroj, bylo patrně to nejméně podstatné. A řekněme si rovnou, že z hlediska vývoje historie pětistrunného banja u nás naprosto nedůležité. Pokud opravdu v Plzni na oslavách konce 2. světové války někdo na banjo hrál (připusťme tuto eventualitu), je to potom víceméně jen zajímavá kuriozita. A vnímaná až s jistým odstupem času, poté, co se u nás tento nástroj nebývalou měrou rozšířil.

Ale mohl to být i někdo, kdo už v zábavním průmyslu něco znamenal. Z těch známých se nabízí například Grandpa Jones (vlastním jménem Louis Marshall Jones, 20. 10. 1913 – 19. 2. 1998). Ten nastoupil do armády v roce 1944 a byl odvelen do Německa, kde působil v síti armádního vysílání AFR (Armed Forces Radio) jako diskžokej až do své repatriace v roce 1946. Měl tedy zábavu pro americké vojáky v Evropě přímo v popisu své práce, respektive ve svých vojenských povinnostech, a z Mnichova do Plzně to byl relativně jenom skok. Víme navíc s jistotou, že v roce 1945 založil v Německu kapelu „Munich Mountaineers“, která měla pravidelnou ranní rozhlasovou show v již zmíněné armádní síti. A osvobození Plzně a o den později Strakonic, Horažďovic, Písku a dalších měst (7. května 1945 bylo obsazeno celé území dané demarkační linií) bylo jistě dostatečným důvodem k tomu, aby americké velitelství z Mnichova do Čech Grandpa Jonese s jeho kapelou na oslavy vyslalo…

Grandpa Jones asi v roce 1947

Ale z mé strany jsou to pouze dohady, nikde jsem nenašel písemnou zmínku toho, že to tak skutečně bylo. Pokud se najde mezi čtenáři někdo, kdo má doplňující informace nebo odkaz na materiály, kde se o této skutečnosti píše, budu rád, pokud je k tomuto článku doplní v komentáři…

Milan J. Kalinics, Brno, říjen 2009

 

Použitá literatura:

  • AMERICA´S MUSIC – BLUEGRASS (Barry R. Willis, Pine Valley Music, 1997)
  • ANATOMIE BLUEGRASSU (Milan J. Kalinics, rozpracovaný rukopis, 2009)
  • COUNTRY MUSIC WHO´S WHO (Record World Publications, Nashville, Tennessee, 1972)
  • THE NEW ILLUSTRATED ENCYCLOPEDIA OF COUNTRY MUSIC (Alan Cackett, Salamander Books, Ltd., London, 1977)
  • DEFINITIVE COUNTRY – THE ULTIMATE ENCYCLOPEDIA OF COUNTRY MUSIC AND ITS PERFORMERS (Barry McCloud, 1995)
  • BLUEGRASSOVÝ JEŽÍŠEK PRO PIKERY (1. vydání, překlad Irena Přibylová a Robert Křesťan, Brno 1982, upravil a doplnil Milan J. Kalinics, Brno 1997, 2005)
  • AMERICKÉ POZEMNÍ SÍLY 1941 – 1945 (Jiří Kosina, Naše vojsko, 1996)
  • UNITED STATES IN WORLD WAR II – THE ORGANIZATION OF GROUND COMBAT TROOPS
  • WORLD WAR II ORDER OF BATTLE (Shelby L. Stanton, New York, 1991)
  • W.W.II A STATISTICAL SURVEY (John Ellis, New York, 1993)
  • WORLD WAR II IN THE PACIFIC (Ian Beckett, Bison Books, London, 1990)
  • US ARMY HANDBOOK 1939 – 1945 (George Forty, Alan Sutton Publishing, 1995)
  • WHO´S WHO IN WORLD WAR II (John Keegan, Routledge Publishing, London, 1995)

 

Související články:
Don Reno – 1. díl (biografie)
Don Reno – 2. díl (rozhovor)
Don Reno – 3. díl (rozhovor)
Don Reno – 4. díl (rozhovor)