Význam tohoto vynálezu, který stál jako první v řadě jeho dokonalejších následovníků, je pro lidstvo i pro dynamický rozvoj hudby ve 20. století nedozírný. Přesto si troufám říct, že jenom málokterý z hudebních fanoušků si tento význam uvědomuje a historii záznamu zvuku zná. Bývá to tak často. Obklopujeme se věcmi, které jsou dnes již naprosto běžnou součástí našeho života, aniž bychom přemýšleli o jejich původu a peripetiích postupného vývoje, kterým musely projít do podoby, ve které je dnes používáme.

Duchovním otcem principu záznamu zvuku byl francouzský básník a vědec Charles Cros, žijící v letech 1842 až 1888. Svou myšlenku popsal a v zapečetěném dopise uložil 30. 4. 1877 ve Francouzské akademii věd. Nikdy ale svůj nápad prakticky nerealizoval. Ve stejném roce (!) na podobnou myšlenku přišel i geniální americký vynálezce Thomas Alva Edison (* 1847, † 1931), který ji však na rozdíl od výše uvedeného Francouze uskutečnil. První fungující přístroj nazvaný „fonograf“ sestrojil Edisonův mechanik John Kruesi ve dnech 4. – 6. 12. 1877. Patentován byl 19. 2. 1878. Zvuk na fonografu se zaznamenával rycím hrotem na otáčivý váleček (zpravidla s voskovým povrchem), z něhož se stejným způsobem opět reprodukoval. Válečky i reprodukční zařízení vyrobená na tomto principu začala jako první prodávat v roce 1889 americká firma „Columbia Phonograph Company“.

Obrázek: Thomas Alva Edison s fonografem

Ale mezitím již v roce 1887 Emil Berliner (* 1851, † 1929), německý herec usídlený v USA, zaměnil váleček za plochou desku a navrhl pro svůj přístroj název „gramofon“. Jeho výrobky začala prodávat v roce 1893 firma „U. S. Gramophone Company“.

Obrázek: Emile Berliner s gramofonem

Zpočátku nedůvěřiví Američané si nový přístroj rychle oblíbili, a ten se začal lavinovitě šířit nejen po Spojených státech, ale také po ostatních světadílech, především ale v Evropě. Tento rozmach a s ním spojený vznik dalších firem na přelomu 19. a 20. století je dnes označován za začátek tzv. „gramofonového průmyslu“.

Už v roce 1894 vznikla ve Francii společnost „Pathé Frères“, v roce 1898 v Anglii „The Gramophone Company“, která o rok později přijala značku „His Master´s Voice“ (zkratka „HMV“). V roce 1898 vznikla také v Hannoveru firma „Deutsche Grammophon A. G.“ a v USA další firma „Victor Talking Machine Company“. Později, v roce 1903, vznikla v Berlíně firma „International Talking Machin Company – Odeon“ a v roce 1904 v Itálii „Societa italiana di fonotipia“.

Nejstarší dnes známé nahrávky zvuků jsou na bílých voskových válečcích z roku 1888, uložených v knihovně gramodesek BBC. Nejstarší dochovanou pěveckou nahrávkou je záznam z vystoupení dánského barytonisty Petera Schramma z 5. 9. 1889 v roli Dona Giovanniho, a nejstarším záznamem mluveného slova je nahrávka maďarského revolucionáře Lajose Kossutha, proneseného 20. 9. 1890 v Turínu. Tato nahrávka na voskovém válci je uložena v Národní knihovně v Budapešti. Nejstarší dochovaná komerční gramodeska byla vyrobena v roce 1895. První nahrávkou, která v prodeji dosáhla milionu kusů byla árie „Vesti la giubba“ (Směj se, paňáco) z opery Komedianti od Ruggiera Leoncavalla ( * 1858, † 1919), nazpívaná Enricem Carusem (* 1873 v Neapoli, † 1921). Její nejstarší verze byla nahrána s doprovodem klavíru již 12. 11. 1902.

Nový průmysl se od začátku století slibně rozvíjel. Již v roce 1900 se ve světě prodalo celkem 2,5 milionu desek, v roce 1901 to už byly miliony čtyři. V roce 1903 byl poprvé zaveden honorářový systém.

Zpočátku se některé z uvedených evropských firem zabývaly výrobou a distribucí jak válečků a fonografů, tak desek a gramofonů (ony známé přístroje s klikou poháněné nataženým pérem). Ale výhody formátu ploché desky (snadnější manipulace, skladování a menší možnost poškození) byly natolik zřejmé, že se v roce 1912 Berlinerova deska definitivně prosadila proti Edisonovu válečku a při té příležitosti také postupně došlo ke standardizaci desek na rychlost 78 otáček za minutu.

Obrázek: Edisonův fonograf

Obrázek: Berlinerův gramofon z roku 1888

V období od roku 1919 do roku 1924 byl vyvinut způsob elektrického nahrávání zvuku mikrofonem a v roce 1927 byl na trh uveden první elektrický gramofon, který přinesl zcela novou zvukovou kvalitu. Tímto byly vytvořeny předpoklady pro první etapu „zlatého věku gramofonové desky“.

Mezitím gramofonová deska zaznamenala nově vznikající druhy hudby. Pro módní vlnu „jazzových“ moderních tanců (vycházejících z „cake walku“) byly koncem roku 1914 pořízeny nahrávky, které pod dohledem tehdejších známých učitelů tance Ireny a Vernona Castleových (jak dokládá etiketa desky) nahrál pro gramofonovou společnost „Victor“ černošský kapelník Jim Europe. Jedná se pravděpodobně o vůbec první nahrávky černošského orchestru. Zmíněný druh tance dnes známe spíše pod názvem „foxtrot“.

Nejstaršími jazzovými nahrávkami jsou skladby Indiana a The Dark Town Strutters Ball , pořízené asi 30. ledna 1917 „Original Dixieland Jazz Bandem“ za řízení Dominicka Jamese La Rocca pro společnost „Columbia“. Z roku 1920 pocházejí první nahrávky černošského blues v podání Mamie Smithové pro společnost „Okeh“ v Georgii. A konečně v letech 1922 až 1923 vznikly pod označením „hillbilly“ první nahrávky typu „Country And Western Music“. Byli to Eck Robertson a Wendell Hall se skladbou It Ain´t Gonna Rainin´No´More a „Fiddlin“ John Carson se skladbou The Little Odd Log Cabin In The Lane. V roce 1924 vyšly potom první gramofonové desky s hudbou „hillbilly“, Vernon Dalhart (vlastním jménem Marion Try Slaughter) se skladbami The Wreck Of The Old ´97 a The Prisoner´s Song , Ernest Pop Stoneman se skladbami The Titanic a The Face That Never Returned a „Uncle“ Dave Macon se skladbami All I´ve Got´s Gone a Hill Billie Blues. Přes skeptický postoj představitelů gramofonového průmyslu vytvořily tyto první nahrávky „menšinových žánrů“ ekonomicky zajímavý vlastní trh nejprve pro specializované zájemce a časem i mezi širším obecenstvem. Fungovalo to „dvojsměrně“. Gramofonový průmysl ve 20. letech 20. století výrazně napomohl rozvoji těchto žánrů, do té doby izolovaných od „městských“ hudebních forem. Na oplátku za to se mu dostalo nových možností a odbytišť.

Nástup rozhlasu kolem roku 1924 znamenal první vážnější krizi gramofonového průmyslu. Zdálo se, že rozhlas se projeví jako účinná konkurence, ale ještě koncem 20. let se ukázalo, že rádio a gramofonová deska se navzájem nevylučují. Naopak, regionální rozhlasové stanice dále přispívaly k pronikání dříve etnicky limitovaných druhů hudby do obecného podvědomí a působilo tak nepřímo jako propagační prostředek pro prodej gramofonových desek.

Před nástupem světové hospodářské krize gramofonový průmysl už výrazně prosperoval. V roce 1927 činila světová výroba 160 milionů desek (z toho 65 milionů USA, 20 milionů Německo) a v roce 1928 se produkce zvýšila na 250 milionů kusů. Ale důsledky krize vedly na začátku 30. let k prudkému poklesu výroby, značný počet kapitálově slabých firem zanikl, naproti tomu vznikly nové velké koncerny. V roce 1931 v Anglii „E.M.I.“ a v roce 1934 v USA „Decca“.

Od roku 1931 docházelo k pokusům o prodloužení hrací doby desek zhuštěním drážek, avšak teprve v roce 1948 uvedla firma „Columbia“ na trh první sérii LP desek o 33 1 / 3 otáček a firma „Victor“ (dnes „RCA Victor“) desky o 45 otáčkách. V důsledku toho se v roce 1949 objevil na trhu poprvé třírychlostní gramofon (33 1 / 3, 45 a 78 otáček za minutu).

Pod vlivem rozhlasové techniky a výzkumů (motivovaných ve 2. světové válce vojenskými zájmy) došlo k další změně nahrávací techniky zavedením magnetického záznamu zvuku. Ve skutečnosti byl princip magnetofonového záznamu jen o 21 roků „mladší“ než první fonograf. Vynalezl jej Valdemar Poulsen z Dánska ( * 1869, † 1942), který si svůj vynález pod názvem „telegrafon“ nechal patentovat v roce 1898 (mimo to také později vynalezl způsob ozvučování filmů). Zvuk se zaznamenával na ocelový drát a v době vzniku tento vynález kvalitativně rozhodně nemohl konkurovat ani fonografu, natož pak gramofonové desce. Teprve v roce 1928 Fritz Pfleurer patentoval magnetofonový pásek, v letech 1932 až 1935 zavedla německá společnost BASF první pásky z umělých hmot, ale teprve v roce 1950 je dala na trh firma „Recording Associates“ z New Yorku. Magnetofonový pásek, který ve studiu umožňuje stříhání, opravy a posléze kombinování různých záznamů – playback, atd., znamenal změnu, která vlastně umožnila nástup nového hudebního stylu, který více než předcházející druhy hudby zdůrazňuje zvukové kvality – rocku. A prudký nástup rocku naopak pomohl tyto dramatické změny v gramofonovém průmyslu prosadit.

Na počátku 50. let se stále ještě produkovalo nejvíc desek se 78 otáčkami a nové „singly“ (SP desky o průměru 17 centimetrů a rychlosti 45 otáček za minutu) se jen těžko prosazovaly. Jedním z důvodů bylo i to, že obecenstvo nebylo ještě dostatečně vybaveno novými vícerychlostními gramofony. K prudkému obratu došlo v letech 1954 až 1956, kdy prodej desek s 45 otáčkami definitivně přesáhl odbyt desek se 78 otáčkami. Lehké, prakticky nerozbitné „singly“ umožňující rozhlasovým diskžokejům snadnou manipulaci (velký středový otvor usnadňoval nasazování) i distribučnímu aparátu rychlý transport (letecké zásilky bez přílišných nároků na pečlivost balení) se staly typickým médiem mladého obecenstva, pro které nastupující vlna rockové hudby sehrála úlohu generačního manifestu. Mimoto nástup rocku prudce zvýšil odbyt gramofonových desek a změnil poměry uvnitř gramofonového průmyslu. Jelikož jeho představitelé, většinou příslušníci střední nebo starší generace, nebyli připraveni na tak prudkou změnu vkusových měřítek, narušila řada nových malých společností dosavadní monopol velkých koncernů. Ze 163 desek, které v letech 1946 až 1952 dosáhly nákladu většího než jeden milion výlisků bylo 158 vydáno šesti velkými společnostmi („Capitol“, „Columbia“, „Decca“, „Mercury“, „MGM“ a „Victor“). Ještě v roce 1954 kontrolovaly tyto společnosti čtyři pětiny desek, které se umístily mezi deseti nejprodávanějšími. Koncem 50. let však jejich podíl klesl jen na jednu třetinu, zatímco dvě třetiny pocházely z produkce malých „nezávislých“ společností („indies“), které pohotověji zachytily nástup rockové vlny. Kromě toho vzrostl počet mladých nezávislých producentů, kteří pracovali mimo stálý úvazek s velkými společnostmi a nahrávky, které vyprodukovali, nabízeli jednotlivým společnostem volně podle podmínek trhu. „Singl“ o 45 otáčkách se v této době prosadil jako typické médium populární hudby, zejména rocku, dlouhohrající LP deska o 33 1 / 3 otáček získala funkci média pro artificiální („vážnou“) nebo starší populární hudbu. Toto rozlišení funkcí poněkud ztratilo na výraznosti až v průběhu 60. let, kdy sebeuvědomovací proces vedl v rocku k větší umělecké ambicióznosti a k nárokům na rozsáhlejší časové plochy.

Od roku 1958 se postupně prosazovala další technická novinky, stereozáznam. Nejvýraznějšího použití se této novince dostalo zpočátku opět především v oblasti populární hudby, ale v průběhu 60. let se stereo stalo obecně přijímanou zásadou. V roce 1967 vyrovnali američtí výrobci ceny mono desek na úroveň stereo, a mono desky byly nahrazovány kompatibilní monostereoverzí, případně se vůbec přestaly vyrábět.

Médium desky doplnila v 60. letech další nová média – ozvučený magnetofonový pásek, ozvučená kazeta typu dvoustopé kazety systému Philips (která je běžná u nás) nebo osmistopého „náboje“ Cartridge. V roce 1966 začali tři největší výrobci automobilů v USA dodávat vozy se standardním vybavením – kazetovým magnetofonem. Od počátku 70. let postupně pronikalo nahrávání a posléze sériové lisování desek nahraných čtyřkanálovou, kvadrofonní technikou, objevily se videokazety a v polovině 70. let začaly některé společnosti připravovat sériovou výrobu videodesky. Ani kvadrofonní systém, ani videodesky však nenalezly širšího uplatnění. V souvislosti se světovým politickým vývojem totiž zasáhnul gramofonový průmysl v roce 1974 dopad krize z nedostatku výrobních hmot, zhotovovaných na bázi nafty. V důsledku toho stouply výrobní náklady v průměru o 35 % u singlů a o 60 % u LP desek. Následovala zřetelná stagnace a nedostatek nových podnětů ve vývoji moderní populární hudby, protože dramaturgie se v těchto letech omezovala na komerčně prověřené typy a vyhýbala se experimentům.

Ještě než se gramofonová deska vyrovnala s důsledky ropné krize v druhé polovině 70. let, začal se blížit její konec, který způsobil nástup digitálního záznamu zvuku a vznik nového, převratného média – kompaktního disku. Jeho existenci už v roce 1978 inzerovala firma Philips a stejná firma jej v roce 1982 jako první uvedla na trh. Digitální záznam, jinak též označován PCM (pulzně kódová modulace), znamená naprostý převrat ve zvukové technice. Všechny předchozí způsoby záznamu zvuku (mechanický, magnetický i optický), které nazýváme souhrnně jako záznamy analogové, se nemohou digitálnímu způsobu kvalitativně vyrovnat. V průběhu příprav k zavedení kompaktního disku (CD) došlo k mezinárodní unifikaci systému komerčního digitálního nosiče a v průběhu 80. let výrobci i spotřebitelé vyměnili celou zavedenou technologii. Začala se tak postupně psát zatím poslední kapitola v historii záznamu zvuku. Produkce kompaktních disků měla po celá 80. léta neustále stoupající tendenci. Zpočátku se ještě vydávala alba na všech třech typech nosičů (gramofonová deska, ozvučená kazeta a kompaktní disk), ale na začátku 90. let výroba gramofonových desek definitivně v celosvětovém měřítku končí.

Kompaktní disky dnes doslova zaplavily svět (v některých oblastech populární hudby se jedná dokonce o zřetelnou nadprodukci) a na tomto médiu nejen že vychází veškeré nové tituly, ale v reedicích také většina úspěšných titulů z celé historie zvukového záznamu, což má obrovský význam především pro současnou generaci hudební veřejnosti, která tak má umožněn přístup k téměř jakékoli oblasti moderní populární hudby. Někteří vydavatelé jdou dokonce až tak daleko, že s použitím nejmodernější současné techniky vydávají na kompaktech i velmi vzácný obsah původních voskových válečků, kterými to všechno začalo. Pro příklad není třeba chodit nijak daleko, protože jedním z takových je i Jirka Plocek, který ve svém brněnském vydavatelství Gnosis zrealizoval právě takový projekt.

Vývoj ale jde a půjde ještě dál. Nicméně, to už by byl patrně námět na úplně jiný článek….

Milan J. Kalinics, Brno

POUŽITÁ LITERATURA:

ENCYKLOPEDIE JAZZU A MODERNÍ POPULÁRNÍ HUDBY, část věcná (Matzner, Poledňák, Wasserberger a kolektiv, vyd. Supraphon, Praha 1983) / THE GUINESS BOOK OF RECORDS 1988 (Guiness Publishing Ltd., London 1988) / THE GUINESS BOOK OF RECORDS 1995 (Guiness Publishing Ltd., London 1995) / POPULÁRNA HUDBA – PRIEMYSEL, OBCHOD, UMENIE (Lubomír Dorůžka, vyd. Opus, Bratislava 1978) / KNAURS WELTGESCHICHTE DER SCHALLPLATTE (Kurt Riess, Zurich 1966) / MALÉ POVÍDÁNÍ O BLUEGRASSU, rukopis (Milan J. Kalinics, Brno 1997) / DĚJINY EVROPSKÉ HUDBY (Gracian Černušák a kolektiv, vyd. Panton, Praha 1974) / DĚJINY SVĚTA V DESETI SVAZCÍCH, svazek 6 (Kolektiv AV, Nakladatelství politické literatury, Praha 1964) / VŠEOBECNÁ ENCYKLOPEDIE DIDEROT 1999 (vyd. DIDEROT, Praha 1999)

Původní uvedení na portálu BGCZ.net 6. 7. 2005, doplnění a poslední editace článku 29. 10. 2018