Počítač je obrovským zdrojem informací a mocným nástrojem k vytváření různých přehledů, tabulek, databází, které potom usnadňují orientaci v jakémkoli oboru. Kdysi dávno jsem se rozhodl vytvořit si přehled často se opakujících skladeb. Ujišťuji vás, že rozhodně ne z přemíry dlouhé chvíle, ale proto, že údaje, které jsem v minulosti musel pracně a zdlouhavě vyhledávat, mi dnes po stisknutí několika kláves předloží můj „technický přítel“.

Jako každý dlouholetý fanoušek hudby mám i já své oblíbené skladby a rád si je poslechnu v různých verzích. Téměř pokaždé je možno i ve známé instrumentálce nebo písničce objevit něco nového, záleží od přístupu a technické zručnosti toho kterého interpreta, který se zpravidla nerozhodnul k „remaku“ jen proto, aby zaplnil volnou stopáž. Proto jsem byl osobně zvědavý na to, jak se v přehledu umístí skladby, které bych označil za své „favority“. Četnost některých skladeb ovlivňuje řada faktorů – v první řadě vlastní kvalita skladby a její melodická či rytmická přitažlivost, datum vzniku (respektive stáří), sezónní oblíbenost, popularita autorů (v případě autorské skladby) nebo interpreta, který skladbu jako první zpopularizoval (to většinou v případě tradicionálů), uplatnění v jiných hudebních stylech – mnohdy zdánlivě zcela neslučitelných, úspěšnost skladby v různých soutěžích, žebříčcích a další.

Některé z uvedených aspektů ovlivňují častý výskyt skladeb v repertoáru různých interpretů nebo skupin pozitivně, snad jediný potom negativně. Jde o to, že řada známých skladeb byla ve velké oblibě pouze sezónně (mohu li to tak říci, přestože za sezónu zde považuji jedno nebo dvě desetiletí). Hrály se tedy častěji pouze časově omezenou dobu.

Z mnoha příkladů dva. Především známý Orange Blossom Special. Skladbu poprvé natočili bratři Rouseovi 16. června 1939 (i když je jako autor označován Erwin T. Rouse, historie připsaného autorství je poněkud složitější, nicméně do tohoto článku nepatří). Brzy po vzniku této nahrávky se objevila v repertoáru téměř všech houslistů (ale nejen jich) a stala se postupem času natolik ohranou, že ji v dnešní době naopak už téměř neuslyšíte. Přesto byla její obliba na bluegrassových (a countryových) deskách taková, že v celkovém žebříčku, jak za okamžik naznáte, zaujímá stále ještě 2. místo. Podle informací od osoby z řad znalců nejpovolanější (PhDr. Ireny Přibylové) se u nás tato skladba poprvé objevila v kytarovém provedení na singlu skupiny Olympic v 60. letech.

Druhým příkladem je neméně známá Foggy Mountain Breakdown z pera Earla Scruggse. Tuto instrumentálku poprvé natočili Flatt se Scruggsem 11. prosince 1949 (skladba patřila vedle „I´m Head Over Heels In Love“ a „The Ballad Of Jed Clampet“ k nejúspěšnějším nahrávkám této formace). Objevila se v repertoáru mnoha kapel především jako neoficiální „maturita“ pětistrunných banjistů, nicméně i tato skladba se v současné době už na deskách téměř neobjevuje a její četnost se v porovnání s jinými instrumentálkami nedostala ani do první desítky (což je způsobeno mj. právě její sezónní oblíbeností).

Jiná skladba, které jsem původně přičítal velikou četnost, je známá „Blue Moon Of Kentucky“ Billa Monroea. Její původní (pomalá) podoba, tak, jak ji Bill Monroe složil a poprvé nahrál, se příliš často na deskách neobjevovala. Mnohem četněji se s ní setkáte ve verzi, kterou poprvé natočil 6.7.1954 Elvis Presley, tedy se zrychlenou druhou částí. Elvis Presley se s touto skladbou nejen proslavil, ale jím upravená verze se navíc zalíbila Monroeovi, který ji sám začal takto hrát. V této podobě je potom replikována na mnoha dalších deskách jiných kapel, nicméně ani tato se nedostala do první desítky.

Následující přehled nelze brát paušálně. Pro vytvoření databáze, ze které jsem údaje čerpal, jsem zatím zahrnul pouze 987 desek z celé historie bluegrassu. Přestože je vzorek dostatečně reprezentativní, zaplním-li počítač dalšími údaji (což je pouze otázkou času), k nějakým změnám v pořadí skladeb pochopitelně může dojít. Na druhou stranu z podkladů, které mám k dispozici o dosud v počítači nezahrnutých deskách, je zřejmé, že se alespoň na prvních třech místech žádného překvapení nedočkáme. Náskok prvních tří skladeb před pelotonem dalších je totiž tak výrazný, že je jejich postavení téměř neohrozitelné. Navíc je na prvním místě tradicionál „Black Mountain Rag“, který příliš nepodléhá sezónnímu zájmu a hraje se stále, od velmi starých desek až po současnost. Naleznete jej mj. v repertoáru Bennyho Martina, White Brothers, Billa Emersona, Country Gazette, Doca Watsona, Dana Craryho, Normana Blakea, Davida Grismana, Tonyho Trischky, neschází ani na legendárním třídeskovém kompletu Nitty Gritty Dirt Band: Will The Circle Be Unbroken, hráli ji na deskách Francouzi (Bluegrass Connection  Gilbert Caranhac), Ital (Beppe Gambetta), řada českých kapel, z nichž za všechny uvádím třeba brněnské Vědro (na jejich albu z roku 1990, vůbec prvním českém bluegrassovém cédéčku, pochopitelně také neschází) a další.

Celkově lze v přehledu celkem snadno vysledovat nadprůměrnou oblibu i dalších „ragů“, ať už se jedná o „Beaumont Rag“, „Bugle Call Rag“, „Randy Lynn Rag“, „Alabama Jubilee“ atd. Je celkem pochopitelné, proč tomu tak je. Ragtime (z něhož tyto skladby typologicky vycházejí) vznikl již na sklonku 19. století. Na druhém místě se umístil již zmíněný „Orange Blossom Special“, který dnes už téměř nikdo nehraje, třetí příčku obsadila (stále v permanenci) skladba „Earl´s Breakdown“, současně jediná z „breakdownů“, která se dostala do první desítky.

Potom následuje poměrně značný početní skok a obecně známý tradicionál „John Henry“ a v těsném závěsu pak „Nine Pound Hammer“ Merle Travise. Na šestém místě se objevuje „Beaumont Rag“, zejména díky jeho renesanci v poslední době na sólových deskách významných hráčů na kytaru. Na sedmém místě se oproti stejnému přehledu, který jsem dělal před pěti lety posunula dopředu skladba „Man Of Constant Sorrow“ (zásluhou jejího návratu na výsluní po uvedení filmu O´ Brother, Where Art Thou?), následuje gospel „Walkin´ In Jerusalem“ (často uváděný jako „Hear Jerusalem Moan“ ). Mezi dalšími nejčastěji replikovanými skladbami naleznete „Uncle Pen“, „Rawhide“, „Old Joe Clark“, „Sally Goodin“, „Home Sweet Home“, „Doing My Time“, „Wabash Cannonball“, „Dark Hollow“, dále jedna z verzí skladby „John Hardy“ (existují dvě zcela rozdílné skladby s tímto názvem), „Used To Be“ (což na první pohled není tak zřejmé, protože skladba je uváděna pod třemi názvy: 1) jako „Used To Be“, 2) jako „I´m Just A Used To Be To You“, 3) jako „Used To Be To You“, je to ale de facto totéž a problém s jistými rozdíly v názvech se netýká výhradně tohoto „bluegrassového standardu“ Billa Monroea). Rozdílnost některých názvů skladeb může být při manuálním vyhledávání do jisté míry zavádějící, ale počítač je v tomto ohledu neomylný, pokud se ho správně zeptáte.

Obecně je možno shrnout, že se v repertoáru řady bluegrassových formací často periodicky objevuje množství materiálu z autorské dílny Billa Monroea (konečně jak jinak), jehož výčet by byl velmi, velmi rozsáhlý. Teprve při bližším pohledu na celkový přehled si člověk uvědomí obrovský vliv „otce stylu“, který zasahuje až do bezprostřední současnosti. Podobný podíl na četnosti skladeb mají ale také pánové Flatt a Scruggs a (především v současnosti) Carter a Ralph Stanleyovi, z jejichž „autorského fondu“ se v daleko větší míře než v minulosti uplatňují skladby právě v posledním desetiletí.

Čím se v celkovém přehledu dostáváme na nižší příčky, tím se na jedné pozici objevuje více skladeb (což je celkem pochopitelné). Skladeb například v devíti, osmi, sedmi verzích je už nespočetně a nelze je v tomto přehledu ani zmínit.

A proto kapely, ale především dramaturgové desek, buďte obezřetní. Neodvažuji se tvrdit, že vaše případná sedmačtyřicátá, dvaasedmdesátá nebo stá verze skladby „Black Mountain Rag“ nebude zrovna ta nejlepší a pro posluchače nejzajímavější. Stanu-li se vlastníkem takové nahrávky, jistě si ji rád poslechnu. Ale, věřte mi, mnohem raději budu prostřednictvím vašich desek objevitelem neprozkoumaného…