O bluegrassu ústy slavných – 1. díl

Bill Monroe a James Monroe

V následujícím devítidílném miniseriálu se budete setkávat s názory na bluegrass a především na bluegrassový zpěv od několika velikánů této hudby, kteří buď stáli přímo u jejího zrodu nebo se na jejím vývoji výrazně podíleli, tedy od představitelů tzv. první bluegrassové generace (Bill Monroe, Ralph Stanley, Lester Flatt, Jim & Jesse McReynolds, Bobby Osborne, Sonny Osborne, Red Allen, Jimmy Martin ad.), od nositelů modernějších směrů (Charlie Waller, Peter Rowan ad.) a také od zpěvaček (Hazel Dickensová a Alice Gerrard).

Autentické odpovědi „slavných“ pro tento seriál jsem čerpal z prvního vydání šedesátistránkového samizdatu „Bluegrassový Ježíšek pro pikery“, který vyšel v Brně v prosinci roku 1982 (původně v počtu pěti kusů) díky překladům Roberta Křesťana a PhDr. Ireny Přibylové. V roce 1983 jsem zrealizoval (se souhlasem Ireny Přibylové) jeho rozmnožení pro většinu tehdejších brněnských bluegrassových hudebníků. Postupem času jsem provedl korekci své kopie prvního vydání této publikace a opravil faktické chyby a překlepy. Pro úplnost dodávám, že publikace (která u nás byla dlouhá léta jediným obsáhlejším zdrojem česky psaných informací o americkém bluegrassu) se dočkala druhého vydání v roce 1995 z iniciativy brněnského dobristy Pavla Šatného a opět za přispění PhDr. Ireny Přibylové. Je potřeba si uvědomit, že názory slavných, uvedené v tomto seriálu, pocházejí přibližně z poloviny 70. let 20. století a mnozí z hudebníků, kteří k vám prostřednictvím těchto stránek budou promlouvat, už dnes hrají bluegrass v pomyslném hudebním nebi. Přesto žádná z jejich odpovědí dodnes neztratila na významu…

Podklady pro ostatní informace v seriálu jsem použil (resp. extrahoval) až na výjimky z vlastní publikace „Malé povídání o bluegrassu“, kterou jsem dokončil v roce 2002 a vydal pouze v počtu několika kusů na vlastní značce House Cat Productions…

V prvním dílu tohoto seriálu logicky dostává slovo člověk nejpovolanější, Bill Monroe, a také jeho syn James…

Bill Monroe (vl. jm. William Smith Monroe) se narodil 13. září 1911 na farmě poblíž městečka Rosine v Kentucky. Je označován za „otce bluegrassu“, stylu, k jehož vzniku položil základní kameny koncem 30. a v první polovině 40. let 20. století a celý zbytek života, až do své smrti 9. září 1996, se věnoval výhradně této hudbě. Vychoval stovky hudebníků, z nichž mnozí postupně zakládali další bluegrassové skupiny a byl tak nejen tvůrcem tohoto stylu, ale obrovskou měrou se zasloužil také o jeho masové rozšíření. S podrobným životopisem „otce bluegrassu“ se v brzké době setkáte na tomto webu v jiné, nově připravované rubrice. Ale některé jeho názory o bluegrassu si můžete přečíst už nyní…

„Je pro bluegrassového muzikanta důležitá znalost teorie?“

„Jestliže budete studovat tuto hudbu dostatečně do hloubky, zvláště old-time music, nevím, proč byste se nemohli naučit, co je pro ni dobré a co ne. Nemůžete ji jenom hrát a nevěnovat pozornost věcem okolo ní. Abyste pronikli skutečně až ke kořenům této hudby, musíte ji mít pořád na paměti.“

„Myslíte si, že je potřeba v bluegrassu zpívat s citem?“

„Když jsem začínal vytvářet tenhle nový druh hudby a pokoušel se ho dostat tam, kam jsem chtěl, byl jsem si jist, že výsledkem bude právě „osamělý sound“ (lonesome sound). Dobře totiž vím, že zrovna tento sound mají lidi z venkova rádi. Mnoho z nich bylo vychováno blues nebo něčím podobným a když to zpívají, mají z toho dobrý pocit.

Víte, černoch přece není jediný člověk, kterému je smutno, není to jediný člověk, který má těžkosti. A když jste na dně, zahrajete si blues. Když se s vámi špatně zachází, zazpíváte si blues. Ne ostatním, protože se jim se svými starostmi nechcete pověsit na krk, ale sám sobě zazpíváte a uleví se vám.

Ne každý umí zpívat blues. Někdo je zazpívá, ale nedá mu to, co mu patří. S blues můžete říct hodně, jestliže to z něj ovšem dokážete dostat. Tóny mohou působit stejně jako slova, pokud se k nim dokážete přiblížit a přemýšlet současně s tím, jak plyne hudba. Lidé tvrdí, že nikdy nezpívám jednu píseň stejně. Myslím si, že je to tím, že při ní přemýšlím – a podle toho, jak se cítím, tak ji zpívám.“

„Je důležité cvičení hlasu?“

„Poskytněte svému hlasu všechny dostupné možnosti, udržujte si hrdlo ve formě a cvičte si hlas. Myslím si, že to většina lidí nedělá, ať už mají hezký hlas nebo ne. Zamlada jsem na svém hlasu pracoval pořád. Položil jsem si text na mandolínu a zkoušel, jakou až zazpívám nejvyšší notu, aby mi to nevadilo. Věděl jsem, že budu zpívat tenor. A věděl jsem, že když budu zpívat bluegrass, budu mít stále vedle sebe několik silných osobností, sólových zpěváků s vysokým hlasem, kteří mi dají zabrat. Bylo mi jasné, že si musím vycvičit hlas tak, abych mohl zpívat ještě výš než oni a nezničil si hlasivky. V tomto směru mi hodně pomohlo, že nekouřím a nepiju.“

„A co frázování a stylizace?“

„Všechny linky vedou k základům, k old-timeové hudbě. Člověk to buď umí nebo neumí, a pokud to neumí, vůbec se nenamáhám, abych to poslouchal. S písničkami je to stejné. Musíte k nim proniknout, projít si text a na některá slova dát větší důraz než na druhá. V písničkách je hodně míst, ve kterých slova znamenají víc než na jiných místech. Hlas, který jen automaticky běží, který se vůbec nemění, ten mi nedělá dobře. Rád hlasu povolím a potom, víte, ho vytáhnu zase nazpátek. Chce to jen trochu dynamiky.“

„Záleží na výslovnosti?“

„Někteří lidé prohlašují, že nemusí poslouchat text. slyší jakési sdělení, přes které se snaží překlenout. Ale to sdělení je spjaté se mnou a mým cílem je, aby to slyšeli stejně, jak já to cítím.“

„Jaké písničky máte nejraději?“

„Nejraději jsem, když napíšu pravdivou písničku, pokud to jde. Napsal jsem jich už hodně, Uncle Pen je tak pravdivá, jak jen je to vůbec možné, nebo třeba My Little Georgia Rose.“

„Jakou úlohu má v bluegrassu zpěv?“

“ Vezměte si instrumentální hudbu plus zpěv. Když hrajete v nízkém G a zpíváte ve vysokém G, tak to pořád ještě není ono. Ale vezměte si, že houslista, třeba Kenny Baker, zahraje ve vysokém C se mnou, protože ví, že mi to tam sedne. Nebude hrát v nízkém C jenom proto, že je to jednodušší. A to je to nejlepší, co se v bluegrassu může stát. Když hra nástrojů ladí se zpěvem. To pak dostává banjo s houslemi vůbec nejlepší příležitost si zahrát, příležitost, kterou bez zpěvu nemají.“

James Monroe, Billův syn, se narodil 15. března 1941 v Nashvillu v Tennessee. Od roku 1966 hrával po boku svého otce v Blue Grass Boys, zpočátku na basu, od roku 1969 na kytaru (po odchodu kytaristy Rolanda Whitea od Blue Grass Boys do kapely The Nashville Grass Lestera Flatta). Měl štěstí na velké muzikanty, své spoluhráče, kteří se v té době u Blue Grass Boys vystřídali. Byli to například kytaristé Peter Rowan a Roland White, houslisté Richard Greene, Byron Berline, Vassar Clements, Benny Martin a Kenny Baker, banjisté Lamar Grier, Vic Jordan a Rual Yarbrough, později i hráči na basu Doug Hutchens a Joe Stuart. James hrál s otcem do začátku 70. let, ale i potom se s ním objevoval na pódiích i při jiných příležitostech. V květnu 1975 oba společně zahájili fungování vlastního Bluegrass Musicland Parku v Beaver Dam v Kentucky. Později zformoval James Monroe vlastní bluegrassovou skupinu The Midnight Ramblers, ve které mimo jiné hráli například houslista Blaine Sprouse (asi jej znáte z pozdějšího účinkování na projektu The Dreadful Snakes a také ze skupiny The Osborne Brothers) nebo Alan O´Bryant, pozdější banjista a zpěvák Nashville Bluegrass Bandu a vyhledávaný host na mnoha jiných deskách, který ovšem u Jamese hrával na mandolínu. Po smrti svého otce vydal James Monroe vlastním nákladem na značce Raintree Records pozoruhodnou desku „James Monroe – My Father“, s podtitulem „In Memory of Bill Monroe“, na které se podílela řada muzikantů jak z bývalých Blue Grass Boys (například Buddy Spicher nebo již zmiňovaný Vic Jordan), tak z Jamesovy kapely The Midnight Ramblers (Alan O´Bryant) a další. James Monroe nikdy nedosáhnul a nedosáhne proslulosti svého otce, přesto bude přínosné poslechnout si i některé jeho názory na bluegrass.

„Co musíte udělat, abyste byl dobrým zpěvákem?“

„Vím, že mám hlas, se kterým se celkem dobře pracuje. Doma jsem totiž cvičil a poslouchal jsem desky a sledoval jsem, jakým způsobem to dělá otec. V tomhle jsem se mu chtěl co nejvíc přiblížit, ale napodobovat jsem ho nechtěl. Hodně mi pomohl tím, že mě dostal na jeviště. Bez něho bych to nikdy nedokázal. Byl bych na rozpacích a moc vystrašený. Ale jen, co jsem se tam dostal, už jsem byl celý říčný těm lidem zpívat, snad také proto, že jsem se chtěl sám slyšet. Myslím, že tohle je to, co nutí umělce být stále lepší, totiž, že se sami slyší.

Když mám nahrávat nějakou píseň, poctivě na ní pracuji a vynechávám ji z běžného hraní na sessionech. Hraji ji tak dlouho, dokud ji opravdu dobře neumím. Pak si ji nahraji na pásek a poslouchám. Poslouchám, jak jsem vystihl jednotlivé verše, a když se mi zdá něco špatné, příště to napravím. Ale na jevišti je to jiné, tam nechávám věcem volný průběh. Nevypracovávám si pevný scénář. A na sessionech se snažím zpívat tak dobře, jak jen to umím.“

„A co frázování a stylizace?“

“ Nejvíc mi pomáhá, když mi otec udává takt. Muziku jsem se učil od něho a vím, že nejdůležitější je rytmus, drive a frázování, to mám trochu po něm. A taky trochu mluvím jako on, nedá se nic dělat. Ale jeho rozsah je asi o tři oktávy větší než můj a taky bych asi vyhladil melodickou linku tam, kde ji on tvrdě zasáhne. Začíná zpívat přesně na začátku doby. Nespěchá ani nezpomaluje, je přímo na místě. Zpěváci country začínají někdy o trochu později, ale můj otec to zpívá přesně. Někdy možná o kousíček napřed, žene to muziku dopředu. Můj otec vlastně zpívá bluesově v rámci svého stylu, bluegrassu. Do bluesového tónu ale vkládá víc citu, nezasahuje ho jako ostatní tóny přímo. Hluché tóny má také bluesového typu, jen ho natáhne, napne a zabrzdí.“

„Co charakterizuje bluegrassovou písničku?“

„Bluegrassovou písničkou může být cokoli. Nejde ji, myslím, přesně definovat. Můj otec nahrál písničku Danny Boy. Víte, jak je stará a v kolika různých úpravách se už hrála, v popových a jiných. Jaký si ho uděláte, takový váš bluegrass bude.“

 

POUŽITÁ LITERATURA:

1. BLUEGRASSOVÝ JEŽÍŠEK PRO PIKERY (1. vydání)
   (překlad Irena Přibylová a Robert Křesťan, Brno 1982, upravil a doplnil Milan J. Kalinics, Brno 1997, 2005)
2. MALÉ POVÍDÁNÍ O BLUEGRASSU (1. vydání)
   (Milan J. Kalinics, House Cat Productions, Brno 2002)

 

Související články:
O bluegrassu ústy slavných 2. díl – Ralph Stanley a Keith Whitley
O bluegrassu ústy slavných 3. díl – Lester Flatt
O bluegrassu ústy slavných 4. díl – Jim & Jesse McReynolds
O bluegrassu ústy slavných 5. díl – Osborne Brothers a Red Allen
O bluegrassu ústy slavných 6. díl – Jimmy Martin
O bluegrassu ústy slavných 7. díl – Charlie Waller
O bluegrassu ústy slavných 8. díl – Hazel Dickens, Alice Gerrard & Mike Seeger
O bluegrassu ústy slavných 9. díl – Peter Rowan