O bluegrassu ústy slavných – 4. díl

Jim & Jesse McReynolds

Ve čtvrtém dílu seriálu vám své názory na bluegrass a bluegrassový zpěv sdělí bratři Jim & Jesse.

V roce 1947 vznikla skupina „Jim & Jesse & The Virginia Boys“ (kytarista a zpěvák Jim James Monroe McReynolds, narozen 13. února 1927, a jeho bratr, mandolinista a zpěvák Jesse Lester McReynolds, narozen 9. července 1929, oba v Coeburnu ve Virginii). Skupina sice po celou svou kariéru kolísala mezi bluegrassem a zvukem elektrické country (s menšími úspěchy než později vzniklí „The Osborne Brothers“), ale v dobách, kdy hráli čistý bluegrass, patřili k těm nejlepším. Vynikající dvojhlasy a trojhlasy a zvuk mandolíny Jesseho, který hojně využíval svůj původní styl hry zvaný „crosspicking“, jsou hlavní znaky „The Virginia Boys“. Skupinou prošlo za dobu existence několik špičkových bluegrassových banjistů (např. Bobby Thompson, Allen Shelton, Vic Jordan, Carl Jackson) a houslistů (např. Jim Buchanan a Vassar Clements). Skupina nahrávala desky pro firmy Capitol, Epic a pro své vlastní značky Old Dominion a Prize, ale čistý bluegrass zpravidla uslyšíte jenom na značce Capitol. Jim McReynolds zemřel na rakovinu 31. prosince 2002, jeho bratr Jesse se ale stále ještě objevuje jako host na řadě nahrávacích projektů. Podrobnou historii skupiny si přečtete časem jinde na tomto webu, a tak vám pro dnešek musí stačit jen výše uvedené informace, obohacené následujícími názory na problematiku bluegrassového zpěvu:

„Co je při vícehlasém zpěvu zvlášť důležité?“

JIM McREYNOLDS: „Hrajeme všechno podle sluchu. Celkové vyznění je to, podle čeho se musíme hlavně řídit. Myslím, že pro to musí mít člověk cit. Když zpíváte dobře nějaký harmonický hlas, prostě to cítíte. Je to, jako by se hlasy jakýmsi způsobem dotýkaly nebo tak nějak. Je dobré dělat trojhlasy. Dává to hromadu možností. Hodně problémů mají v Nashvillu, protože tam pětačtyřicet minut vystupuje jeden sólista. Pokud není nějak výjimečně vtipný, nedělá nějaké ohromné žerty, za chvíli to nudí. Pro bluegrassovou kapelu je důležité, pokud mají navíc ještě nějaké čtyřhlasy, pak instrumentálky a také dvojky (dvojhlasy). Tohle bych chtěl poradit začínajícím skupinám – změna je život.“

JESSE McREYNOLDS: „Děláme pokusy s různými hlasy. Zkoušíme různé varianty, o kterých si myslíme, že by mohly vyjít nejpěkněji, rozhodujeme se, zda bude první hlas zpívat Jim nebo já. Někdy ty hlasy tak zvrtačíme, že kdyby někdo poslouchal, co zpívám sám, šla by mu z toho hlava kolem. Ale důležité je, jak to zní dohromady. Takhle jsme probrali třeba Cotton Mill Man nebo Long Way To The Top Of The World. Jim zpívá harmonický hlas a když je to pro mě příliš vysoko na první hlas, jednoduše si proměníme party a on zpívá první hlas a já nízký baryton.“

„Když se rozhodujete, zda dvojhlas nebo trojhlas, záleží na materiálu?“

JESSE McREYNOLDS: „Záleží to na rozsahu. Dejme tomu, že sloka je na spodní hranici rozsahu a refrén je o něco výše, snažíme se o trojhlas. Snažíme se, aby Jim zpíval tak vysoko, jak mu to vyhovuje. Kdyby byl moc nízko, nemohl by se do zpěvu pořádně opřít. Některé písničky zní lépe ve trojhlasu. Měli jsme kdysi zpěvačku, Jim zpíval první hlas, ona nad ním a já zpíval baryton. Teď už to nemůžeme dělat takto, znělo by to jinak, protože nemáme třetí part. V některých písničkách, na starších nahrávkách, s námi zpívával Don McHan. Zpíval nade mnou a Jim ještě nad ním. Takhle to děláme dosud. Potřebujeme někoho, kdo by zpíval mezi námi.“

„Je potřeba zpívat s citem?“

JESSE McREYNOLDS: „To, co se písní snažíme vytvořit, je pocit. Něco, co opravdu pocítíte hluboko uvnitř. Třeba některá slova, která zpívám, a vy je cítíte během písně stejně a mrazí vás. Nevím přesně, co to je, něco v písni samotné, most nebo něco takového, soulad, kterého někdy dosáhneme, protože to, kvůli čemu se tolik dřeme a výsledek jsou jedno, nebo dobrý souzvuk, ze kterého máme dobrý pocit.“

„Co musíte udělat, abyste byl dobrým zpěvákem?“

JESSE McREYNOLDS: „Hodně společného s tím má praxe a cvičení. Necvičím tolik, kolik bych měl, a proto mám potíže s udržením hlasové formy. Kdybych zpíval každý den, myslím, že by mi hlas vydržel nahoře. Abyste si vypracovali hlas a udrželi si ho, to vyžaduje stejné úsilí, jako potřebujete ke zvládnutí jakékoli jiné práce. Je nutné na tom pracovat opravdu hodiny denně. Vzít kytaru, posadit se, brnkat si písničky a zpívat. A zpívat ty písničky tak vysoko, jak jen to jde, protože si tak udržíte sílu hlasu. Je nutné zpívat opravdu tvrdě. Často člověku škodí, když váhá. Je doma nebo v šatně, kde nikoho neruší, a nespustí naplno, jak by měl. Myslím, že tohle hlasu nepomáhá. Věřím tomu, že by měl člověk i v takovýchto případech zpívat, jako kdyby byl na jevišti.“

„Je síla hlasu tak důležitá?“

JESSE McREYNOLDS: „Tím, že zpíváte nahlas, můžete hlas namáhat, přepínat. Člověk musí poznat, kdy si ničí hlas, kdy zpívá ve špatné tónině nebo moc vysoko. Jakmile začnete cítit, že se vám hlas láme, měli byste toho nechat.“

„Co máte v písničce nejraději?“

JIM McREYNOLDS: „Zpíváte lidem, těžce pracujícím dělníkům, lidem, kteří mají těžkosti. Myslím si, že v písničce musí být něco, co jejich problémům odpovídá, co je odráží. Jako v té staré písni You Are My Sunshine. Nemůže být nic prostšího než říct: „Jsi mé slunce“. Vzpomínám si, že jsme hráli jednou na nějakém večírku na Long Islandu skupince jakýchsi intelektuálů, kteří měli možná víc peněz, než jste kdy sami viděli pohromadě. Požádali jsme je, aby zpívali s námi a jediná písnička, kterou znali opravdu všichni, byla právě You Are My Sunshine.“

JESSE McREYNOLDS: „Venkovští písničkáři pracují obvykle se skutečnými příběhy, takže si podle jejich písniček můžete udělat obrázek o jejich době. Ale do většiny bluegrassových písniček, které děláme, zvlášť u těch rychlejších, je těžké dostat nějaký příběh. Ale v zásadě souhlasím s tím, že bychom měli dělat písně, které by byly srovnatelné s těmi, které dělají country zpěváci. Nikdy si nic nepředstavím třeba pod Roll In My Sweet Baby´s Arms nebo pod Salty Dog Blues. Ovšem třeba Country Gentlemen a některé nové kapely se odvážily dělat s některými moderními tématy. Myslím, že tohle by mělo pomoci.“

„Je třeba hledat vlastní styl?“

JIM McREYNOLDS: „Vždycky jsme se snažili odlišovat se od Billa Monroea a od kohokoliv jiného. Když někoho napodobujete, dočkáte se obvykle hodnocení typu: „Kamaráde, ta vaše kapela je vážně dobrá, zníte skoro tak dobře jako Bill Monroe“. Tímhle si moc nepomůžete. Budete vždycky druzí za někým. Vždycky jsme se snažili zjednat si postavení jako Jim & Jesse & The Virginia Boys. Takže ať jsme udělali cokoli, lidi si pomysleli, aha, to jsou Jim & Jesse a nezpívají písničky nikoho jiného. To je důležité pro jakoukoli činnost, pro jakéhokoli umělce, získat vlastní hit, kterým přitáhnete fanoušky. Pak když se objevíte na jevišti, začnou halekat o vaše písničky a ne o písně někoho jiného. To je jeden z příjemných pocitů, které provázejí naši práci.“

„Jakou úlohu má v bluegrassu zpěv?“

JESSE McREYNOLDS: „Instrumentální část naší hudby byla vždy druhotná. Vzdal jsem se mnoha dobrých sól. Některé písničky se mi hrají lépe v jedné tónině než ve druhé, ale to musí jít stranou, protože se víc zaměřujeme na zpěv než na hraní“.

„Co charakterizuje bluegrassovou písničku?“

JESSE McREYNOLDS: „Pro mě je těžké rozlišit, co je bluegrass a co je country. Zřejmě to záleží na doprovodu, jestli je tam banjo, housle a to ostatní nebo jestli je to country. Jestli se náš zpěv hodí ke country nebo k bluegrassu je jedno. Zpívali bychom to vždycky stejně. Aby bluegrassová písnička dobře vyzněla, musíte ji udržovat v dostatečném tempu, aby se dobře snesla s banjem. Vezměte si třeba Crazy Arms v tříčtvrtečním taktu a ve westernovém rytmu. Do té se prostě banjo nehodí. Náš banjista je z toho celý blázen a vždycky říká: „Co s tímhle můžu dělat?“ Takže tempo je důležité, ale někdy je to obtížné, protože se těžko vyslovuje.“

„Jak jste začínali jako zpěváci?“

JESSE McREYNOLDS: „Učili jsme se zpívat, mám ten dojem, pouze posloucháním ostatních lidí. Nikdy jsme nebrali žádné hodiny zpěvu ani nic podobného. Vyrůstali jsme na farmě a když oráte s koňmi a halekáte za pluhem, myslím, že si dostatečně vytrénujete hlas. V každém případě získáte dobré plíce.“

 

 

POUŽITÁ LITERATURA:

1. BLUEGRASSOVÝ JEŽÍŠEK PRO PIKERY (1. vydání)
   (překlad Irena Přibylová a Robert Křesťan, Brno 1982, upravil a doplnil Milan J. Kalinics, Brno 1997, 2005)
2. MALÉ POVÍDÁNÍ O BLUEGRASSU (1. vydání)
   (Milan J. Kalinics, House Cat Productions, Brno 2002)

 

Související články:
O bluegrassu ústy slavných 1. díl – Bill Monroe a James Monroe
O bluegrassu ústy slavných 2. díl – Ralph Stanley a Keith Whitley
O bluegrassu ústy slavných 3. díl – Lester Flatt
O bluegrassu ústy slavných 4. díl – Jim & Jesse McReynolds
O bluegrassu ústy slavných 5. díl – Osborne Brothers a Red Allen
O bluegrassu ústy slavných 6. díl – Jimmy Martin
O bluegrassu ústy slavných 7. díl – Charlie Waller
O bluegrassu ústy slavných 8. díl – Hazel Dickens, Alice Gerrard & Mike Seeger
O bluegrassu ústy slavných 9. díl – Peter Rowan

Bluegrass od kořenů k současnosti – 2. díl  Klasický a tradiční bluegrass