O bluegrassu ústy slavných – 5. díl

Osborne Brothers a Red Allen

V pátém dílu seriálu vám své názory na bluegrass a bluegrassový zpěv řeknou bratři Sonny a Bobby Osbornovi a bývalý člen jejich skupiny Red Allen.

V roce 1951, v létě, získal první profesionální angažmá banjista a zpěvák Sonny Osborne (narozen 29. října 1937 v Hydenu v Kentucky). Uvědomte si, kolik mu v té době bylo roků! Šlo jenom o krátkou epizodu se skupinou Lonesome Pine Fiddlers. Skupina se skládala z jeho staršího bratra, mandolinisty a zpěváka Bobbyho Osborna (narozen 7. prosince 1931, též v Hydenu), Jimmyho Martina a bratrů Ezry a Charlieho Clineových. V listopadu 1951 však Bobby Osborne narukoval k námořnictvu a skupina se rozpadla (načež kytarista a vynikající bluegrassový zpěvák Jimmy Martin a mladičký banjista Sonny Osborne nastoupili u Blue Grass Boys Billa Monroea). Když se Bobby Osborne vrátil z armády (sloužil v Koreji), začali oba bratři opět spolupracovat a již v září 1953 založili skupinu The Osborne Brothers (je to formace, která výrazně napomohla vývoji bluegrassu a existuje dodnes). Oba bratři v průběhu své umělecké dráhy vystřídali ve své doprovodné skupině řadu hudebníků. Zpočátku to byl například znovu Jimmy Martin, ale až na jaře roku 1956, kdy se k nim přidal kytarista a zpěvák Red Allen (narozen 12. února 1930 v Hazardu v Kentucky, zemřel 3. dubna 1993), přišel pro Osborne Brothers zlom. Vytvořili spolu s Allenem originální vokální trio a natočili řadu „nesmrtelných“ hitů. Později s nimi zpíval v kapele další vynikající zpěvák Dale Sledd.

Osborne Brothers with Red Allen

The Osborne Brothers patří k předním osobnostem historického vývoje i současnosti bluegrassu. Zpočátku hráli vynikající tradiční bluegrass, ale již v první polovině 60. let minulého století začali experimentovat s novými přístupy a ve svém swingově výrazném rytmickém stylu používat elektrické nástroje, klavír a bicí a připravili tím jako jedni z prvních cestu k pozdějším změnám. Se svým „elektrickým bluegrassem“ (někdy též označovaným jako „komerční bluegrass“) měli řadu úspěchů s nahrávkami pro firmy MGM a Decca. Za převratné album skupiny je považováno LP „Modern Sounds Of Bluegrass Music“ (SPC-3738) z roku 1967, jejich největším hitem z tohoto období je bezesporu dodnes slavný (a také u nás známý) Rocky Top z roku 1968. V polovině 70. let opustili Osborni firmu MCA a vrátili se k tomu, s čím začínali, tedy k tradičnímu bluegrassu, který hrají i v současné době.

Osborne Brothers (nalevo Bobby, napravo Sonny)

A teď už necháme odpovídat Sonnyho, Bobbyho i jejich bývalého spoluhráče a zpěváka Reda Allena na otázky, týkající se bluegrassového zpěvu…

„Co musíte dělat, abyste byl dobrým zpěvákem? Je důležité cvičení hlasu a teorie?“

BOB OSBORNE: „Nejlepší je často hrát a zpívat s někým, o kom jste přesvědčen, že je lepší než vy. Pokaždé se naučíte něco nového.“

RED ALLEN: „Když se chcete něco naučit, musíte poslouchat druhé, kteří toho o bluegrassu vědí mnohem víc, než vy. A když se chcete naučit, naučíte se, a když se nechcete naučit, nenaučíte se.“

„Je při zpěvu důležitý tón a hlasitost?“

BOB OSBORNE: „Na kvalitě svého hlasu musíte pracovat mnoho let. Musíte sami vědět, co je pro váš hlas nejlepší, jak vysoko můžete zpívat a jak nízko, které tóny jsou pro vás těžší. A také některá slova se v téže výšce vyslovují hůř než jiná. Ale hlavní je, když zpíváte s láskou.“

„Je důležitá síla hlasu?“

BOB OSBORNE: „Hlavně v mládí byste měli mít na paměti, že si nesmíte přepínat hlas. Když zpíváte v jednom kuse a nezačnete chraptět, získáte větší hlasový rozsah. Ale opravdu si můžete zničit hlas, když se do zpěvu hrnete příliš zhurta a příliš nahlas. Začínejte postupně. Jestliže si namůžete hlas, zkazíte si ho tak, že už s ním v životě nic nenaděláte.“

„Co je při vícehlasém zpěvu zvlášť důležité?“

SONNY OSBORNE: „Sedneme si a přemýšlíme, pořád dokola o tom mluvíme a posloucháme, komu který part sedne lépe, jestli si party během vokálu proměníme (to děláme často). Bobby potom zpívá první hlas a já jsem nad ním. Nebo si vyměním part s Dalem Sleddem, buď úplně nebo částečně.“

„Záleží na výslovnosti?“

RED ALLEN: „První věc, kterou jsem řekl Bobbymu, když jsme se já, Bobby a Sonny dali dohromady, byla: „Musíme ty zatracený slova vyslovovat jasně, i kdyby měl jít celej vícehlas k čertu.“ Text se musí vyslovovat stoprocentně přesně Pokud je srozumitelný a máte z něho dobrý pocit, nemusíte mít ani jižanský přízvuk.“

BOB OSBORNE: „Vyslovujte opravdu tak zřetelně, jak jen to jde. High při řeči říkám jako [ha :], ale když zpívám, je to [ha:i]. Lépe tomu porozumíte, lépe to pochopíte. Je těžké dosáhnout toho, abyste ve trojhlase rozuměli každému slovu. Ve trojhlase je nutné vyslovovat stejně, i když jsme si zvykli některá slova říkat odlišně. Někteří lidé různě vyslovují například because. Jednu dobu s námi hrál chlapík, který nikdy neřekl never. Vždycky to vyslovil jako nehlvah. Tak se to naučil vyslovovat, je to virginský přízvuk. Snažili jsme se ho to naučit vyslovovat správně, ale osm měsíců, které s námi byl, na to bylo málo. Ale i trojhlasu chce publikum rozumět.“

„Myslíte si, že zpěv je ta nejdůležitější věc, že dělá hudbu tím, čím je?“

RED ALLEN: „Jedna věc, kterou nenávidím, je houslista nebo banjista, který přehlušuje můj hlas nebo vícehlas. A když je na druhém mikrofonu, není slyšet ani slovo z toho, co zpíváte. Moc lidí se zatraceně snaží být hvězdami.“

„Co charakterizuje bluegrassovou písničku?“

RED ALLEN: „Není rozdíl mezi bluegrassovou a countryovou písničkou. Já to dělám takto. Uslyším písničku a když se mi líbí, určitě mi zůstane v hlavě. Jdu domů, pořád ji slyším a nemůžu spát. Prostě cítím, že to je „grassová“ písnička. Bluegrass je smutná hudba. Vždycky byla smutná a lidé, kteří neprožili smutek, budou vždycky těžko rozeznávat, o co jde.“

„Vy si myslíte, že bluegrassový hudebník musí ve svém životě zažít žal?“

RED ALLEN: „To snad ne, ale myslím si, že by měli umět smutek vycítit. Jako tady v Bostonu, umývači nádobí, černí a bílí mlátící se do hlav. Bluegrassový hudebník musí vycítit, že tu je smutek a že by o tom měl napsat píseň.“

„Jaké písničky máte nejraději?“

RED ALLEN: „Duchovní zpěvy, to jsou písně, které opravdu vnímám. Když zpívám náboženskou píseň, mrazí mě v zádech. Mohu zpívat i cokoli jiného, ale velmi zřídka to není něco doopravdy smutného. Mám rád smutné písně. Miluji je. Celý můj život byl smutný.“

„Jak jste začínali jako zpěváci?“

BOB OSBORNE: „Náš táta hrával na banjo stylem clawhammer a když byl mladší, měl ho pořád po ruce. Celá naše rodina poslouchala každý den přenosy z Grand Ole Opry a první člověk, kterého si vůbec pamatuji, byl Ernest Tubb. To mi mohlo být tak deset, jedenáct let. První písnička, kterou jsem se kdy naučil, když už jsem uměl brnknout na kytaru, zazpívat i udržet rytmus, byla Soldier´s Last Letter. Slyšel jsem ji zpívat Ernesta Tubba, vyšel jsem ven a zapsal jsem si ji. Trvalo mi to hodně dlouho, než jsem se naučil dohromady hrát i zpívat. Skoro tři měsíce. To znamená každé ráno, než jsem šel do školy, a každý večer, než jsem šel spát. Když mi bylo patnáct nebo šestnáct, pokoušel jsem se Ernesta Tubba napodobovat. Měl jsem tehdy stejně nízký hlas jako on. Zpíval jsem Walkin´ The Floor Over You ve stejné tónině. Když mi bylo šestnáct a půl, hlas se mi naráz změnil. Jednoduše šel nahoru, místo toho, aby se ještě snížil. Tak jsem začal poslouchat bluegrass a myslím, že sedí mému hlasu lépe než country.“

RED ALLEN: „Nikdo mě nikdy nic neučil. Zpíval jsem podle jiných lidí, no, poslouchal jsem je a zároveň se chtěl lišit. A lišil jsem se. Nakonec se každý, od koho jsem se chtěl něco naučit, obrátil, znáte to, a šel jinou cestou. Jen jsem vždycky chtěl, aby to, co zpívám, byl bluegrass. Jednou jsem slyšel Billa Monroea a znělo to zrovna tak, jak jsem to cítil já. Bylo v tom něco, co se ve vás hluboko zavrtá a skryje. Poprvé jsem slyšel Billa Monroe, když mi bylo tak devět nebo deset, ještě v Pigeon Roost v Kentucky. Měli jsme tranzistorák a moje babička měla jeden z těch starých natahovacích gramofonů. Ležel jsem v postýlce s ohrádkou a Charlie a Bill Monroeové zpívali What Would You Give in Exchange for You Soul. Ležel jsem na břiše a myslel si, hochu, toho člověka tak moci někdy poznat.“

„Může člověk z města zpívat country?“

RED ALLEN: „Já vám řeknu tohle. Seveřan, jižan, černý, bílý nebo Indián, je mi jedno, kdo to je, každý se může stát bluegrassovým zpěvákem, když do zpěvu vloží svou duši.“

POUŽITÁ LITERATURA:

BLUEGRASSOVÝ JEŽÍŠEK PRO PIKERY (1. vydání)
(překlad Irena Přibylová a Robert Křesťan, Brno 1982, upravil a doplnil Milan J. Kalinics, Brno 1997, 2005)
MALÉ POVÍDÁNÍ O BLUEGRASSU (1. vydání)
(Milan J. Kalinics, House Cat Productions, Brno 2002)

Bluegrass od kořenů k současnosti – 2. díl Klasický a tradiční bluegrass

O bluegrassu ústy slavných – 5. díl

Vložit komentář Zrušit odpověď na komentář

Archiv článků