O bluegrassu ústy slavných – 6. díl

Jimmy Martin

V šestém dílu seriálu se s vámi o své názory na bluegrassový zpěv podělí Jimmy Martin, který se během svého života honosil přívlastkem „King Of Bluegrass“…

Jimmy Martin se narodil 10. srpna 1927 ve Sneedville v Tennessee, v Cumberlandských horách (stejně jako Earl Scruggs, Chet Atkins, bratři Osbornovi, bratři McReynoldsovi, Carter Family nebo Doyle Lawson). Už na vánoce roku 1949 se vydal žádat Billa Monroea o místo zpěváka a kytaristy a toto angažmá skutečně dostal (vystřídal tak jiného „velikána“ Maca Wisemana). U Monroea působil s přestávkami pět let (pokud čtete tento seriál pozorně, víte už, že v jedenapadesátém roce hrál s bratry Osborny v The Lonesome Pine Fiddlers, aby se po odchodu Bobbyho Osborna do vojenské služby zase k Monroeovi vrátil) a patřil k opravdu vynikajícím bluegrassovým zpěvákům a skvělým doprovodným kytaristům.

Od roku 1955 doprovázela Jimmyho Martina skupina The Sunny Mountain Boys. Jejich „zlatou érou“ byl přelom 50. a 60. let. S Martinem tehdy hrál i mandolinista Paul Williams a známý „tradiční“ banjista J. D. Crowe. Účinkovali v rozhlasovém pořadu „Louisiana Hayride“ a natáčeli desky pro firmu Decca.

Od poloviny 60. let se i u Martina měnili muzikanti jako na běžícím pásu, ale přísně dbal (ostatně, stejně jako Bill Monroe v Blue Grass Boys) na to, co a jak jeho muzikanti hrají. Zvuk „Sunny Mountain Boys“ musel být jednou provždy stejný, a tak Bill Emerson, Paul Craft, Vic Jordan, Chris Warner, Alan Munde a Kenny Ingram postupně kopírovali banjo J. D. Crowa a mandolinisté Doyle Lawson nebo Herschel Sizemore mandolínu Paula Williamse.

Stejně jako u Monroea i u Martina muzikanti dlouho nevydrželi, nicméně po odchodu od něj zpravidla zakládali nové skvělé kapely, a tak se svým způsobem i Martin, stejně jako Monroe, podílel na šíření bluegrassu.

Později žil Jimmy Martin v Nashvillu, často hostoval v Grand Ole Opry a na kdekterých bluegrassových festivalech a byl slavnou žijící legendou tradičního bluegrassu až do své smrti 14. května 2005. A jeho odpovědi na otázky ohledně bluegrassového zpěvu? Tady je máte…

„Co je při vícehlasém zpěvu zvlášť důležité?“

„Dát dohromady frázování, zpívat jednolitě. Jako v baseballu, kde nadhazovač velice dobře ví, co udělá člověk na třetí metě a co udělá on sám. Když vím, jaký tón bude zpívat baryton a on ví, co zazpívám já, je to v pořádku. Když se s vámi na jeviště dostane člověk, který neumí pracovat se svým hlasem, jde třeba moc nahoru, máte po vícehlasu. Udělá to tak vždycky.“

„Co je potřeba při zpěvu do písničky vložit?“

„Když zpívám Skip, Hop & Wobble nebo něco takového jako Moonshine Holler nebo Milwaukee Here I Come, předpokládám, že si každý luskne prsty, zatančí si, zakřičí a zahaleká a užije si trochu legrace. Chci, aby si každý řekl: „Jak jsem šťasten. Jen se podívejte, bavím se a zapomněl jsem na všechny životní trable a zkoušky. Jen naslouchejte tomuto rytmu a této hudbě a nechejte všechno plavat.“ O této funkci hudby jsem přesvědčen a podle toho se také na jevišti chovám.“

„Co musíte dělat, abyste byl dobrým zpěvákem?“

„Hodně zpívat. Nemůžete zpívat bluegrass, aniž byste měli vyzpívaný hlas, bluegrass měli rádi, trénovali a hodně zpívali. To, co děláte, musíte mít rádi, musíte mít rádi bluegrassovou muziku. Musíte mít rádi její sound, musíte si zkoušet hlas, poslouchat ho a sledovat, zda stále zpíváte dobře. Když se chystám natáčet, vezmu si kytaru a zavřu se do nějaké místnosti, kliku od dveří mám jako mikrofon a sleduji, kolik citu dávám do svých nových písniček. Sleduji, jak mi tóny zní v hlavě.“

„Co podle vás charakterizuje bluegrassovou písničku?“

„V bluegrassové písničce hraje mandolína, kytara, banjo a kontrabas.“

„S těmito nástroji může být kterákoli písnička bluegrassová?“

„Ano. Občas mi někdo v Nashvillu řekne: „Mám pro Tebe dobrou bluegrassovou písničku, Jimmy.“ A když mi ji zahrají a někdo povídá: „Tak tohle není zrovna typ pro tebe, to je tak pro Eddyho Arnolda“, řeknu jim: „Poslechnu si ještě text. Když to bude mít dobrý text, já z toho bluegrass udělám.“

„Co máte v písničce nejraději?“

„Dobrý text. Většina nashvillských autorů si myslí, že bluegrassové písničky jsou ty nejsentimentálnější, jaké jen písničky mohou být. S tím já nesouhlasím. Blue Moon Of Kentucky není sentimentální, je to dobrá písnička, Mule Skinner Blues má dobrý text. V I´ll Meet You in Church Sunday Morning se také textu nedá nic vytknout. Někdo si myslí, že „miláčku, vrať se, jsem tak smutný, že bych plakal“, tedy skutečně sentimentální píseň, to že je bluegrass. Ale bluegrass, který měl úspěch, měl vždycky dobrý text. Vezměte si třeba Tennessee nebo Widow Maker, tohle má vynikající text.“

„Jak jste začínal jako bluegrassový zpěvák?“

„Učil jsem se v domě u nás na farmě, za pluhem a koněm. Poslouchal jsem rádio a zpíval se svým otčímem, který učil kdysi zpěv ve staré církvi. Zpívali jsme bez kytary.“

 

POUŽITÁ LITERATURA:

1. BLUEGRASSOVÝ JEŽÍŠEK PRO PIKERY (1. vydání)
   (překlad Irena Přibylová a Robert Křesťan, Brno 1982, upravil a doplnil Milan J. Kalinics, Brno 1997, 2005)
2. MALÉ POVÍDÁNÍ O BLUEGRASSU (1. vydání)
   (Milan J. Kalinics, House Cat Productions, Brno 2002)

 

Související články:
O bluegrassu ústy slavných 1. díl – Bill Monroe a James Monroe
O bluegrassu ústy slavných 2. díl – Ralph Stanley a Keith Whitley
O bluegrassu ústy slavných 3. díl – Lester Flatt
O bluegrassu ústy slavných 4. díl – Jim & Jesse McReynolds
O bluegrassu ústy slavných 5. díl – Osborne Brothers a Red Allen
O bluegrassu ústy slavných 7. díl – Charlie Waller
O bluegrassu ústy slavných 8. díl – Hazel Dickens, Alice Gerrard & Mike Seeger
O bluegrassu ústy slavných 9. díl – Peter Rowan

Bluegrass od kořenů k současnosti – 2. díl  Klasický a tradiční bluegrass