O bluegrassu ústy slavných – 8. díl

Hazel Dickens, Alice Gerrard & Mike Seeger

V osmém dílu tohoto seriálu k vám promluví pro změnu dvě zpěvačky, Hazel Dickensová a Alice Gerrardová, a multiistrumentalista a folklorista Mike Seeger (mladší bratr slavnějšího folkového barda Pete Seegera). Žádný ze jmenovaných není typickým bluegrassovým umělcem, spíše se prezentovali v oblasti hudby old-time, nicméně hrávali a zpívali také bluegrass. Možná bude zajímavé přečíst si i jejich názory na bluegrassový zpěv…

Mike Seeger se narodil 15. srpna 1933 v New Yorku. Jeho otec byl muzikolog Charles Louis Seeger a matka houslistka a vydavatelka lidových písní Constance de Clyver Seegerová, jeho sourozenci jsou již zmíněný folkový zpěvák Pete Seeger a Peggy Seegerová. Mike začal ještě jako dítě hrát na autoharfu, později na banjo a hrával pak s mladší sestrou Peggy na tanečních zábavách v okolí Washingtonu, kam se brzy po jeho narození rodina přestěhovala. V roce 1954 odešel do Baltimoru, kde se seznámil s řadou bluegrassových muzikantů a věnoval se této hudbě. V roce 1958 založil společně s Johnem Cohenem a Tomem Payleyem skupinu New Lost City Ramblers, která sehrála významnou úlohu ve vlně folkového revivalismu. Koncem 50. let nahrával Mike Seeger pro společnost Folkways Records, dále pořídil velice významné terénní nahrávky s McGee Brothers a s Fiddlin´ Arthurem Smithem (představitelé předbluegrassové éry). Koncem 60. let založil s Alicí Gerrardovou, Hazel Dickensovou (narozenou 1. června 1935 v Mercer County v Západní Virginii) a Lamarem Grierem skupinu Strange Creek Singers, která se věnovala hledání dosud neznámého venkovského folklórního materiálu.

Od roku 1970 žil Mike Seeger v Pennsylvánii a vystupoval buď sólově, nebo s některou z výše uvedených skupin. Jeho význam je spatřován především v instrumentálních výkonech. Osvojil si a uplatňuje tradiční techniky hry. Spolu s Maybelle Carterovou a Sarou Carterovou je pokládán za největšího mistra ve hře na autoharfu z Appalačského pohoří, na kytaru a banjo hraje starými technikami hry (po vzoru Sama McGeeho a Uncle Dave Macona). Dále hraje na mandolínu, housle, harmoniku, dobro a dulcimer.

„Co je při vícehlasém zpěvu zvlášť důležité?“

HAZEL DICKENSOVÁ: „Musíte myslet na toho, s kým zpíváte. Dřív jsem tohle nikdy nemusela dělat. Bylo těžké naučit se zpívat dobře a ještě přemýšlet o tom, s kým zpíváte. Když jsem pak začala zpívat s Alicí Gerrardovou, bylo to něco úplně jiného. Až po letech jsem si začala uvědomovat fakt, že je tu další člověk, kterého bych měla poznat. Bylo to něco úplně, ale úplně jiného, co jsem dřív nikdy nepoznala.“

„Je třeba zpívat s citem?“

HAZEL DICKENSOVÁ: „Písničku musíte cítit, i když velmi málo lidí to tak dělá. Tím méně, čím víc jsou profesionály. Já se ztotožňuji s čímkoli, co zpívám. Když je to vězeňská píseň, zrovna vidím tu matku, jak jde kolem do lapáku za synem. Myslím si, že právě tohle je nejlepším ukazatelem toho, zda je člověk zpěvák nebo není. Když ten cit nemá, je to mechanická záležitost, záležitost techniky, ničeho jiného. Nemá to žádnou duši.

Vím, že jsem mnohokrát velice sentimentální a dodnes u některých písní pláču. Osoba, která nebyla vychována tak, aby neskrývala své city, nemůže pochopit, co cítím a o čem zpívám.“

„Jak pracujete se slovy v rychlé písni?“

HAZEL DICKENSOVÁ: „Musím se dostat do rytmu, do harmonie, do celkové nálady. A jak se člověk dostane do rytmu takové věci, může všemu nechat volný průběh.“

„Musíte zpívat nahlas?“

HAZEL DICKENSOVÁ: „Ne, a přesto jsem jedna z těch, které to dělají. Pro mě je to emocionální záležitost. Učím se. Čím jsem starší, tím víc se učím. A také vím, že nic není tak důležité jako to, aby byl člověk slyšet. Když jsme poprvé natáčeli, skoro jsem si zničila hlas. Najednou se vám do toho dostanou i vaše city a prostě zapomenete, jak hlasitě zpíváte.“

„Je síla hlasu důležitá?“

ALICE GERRARDOVÁ: „Když posloucháte Billa Monroea, a to je kus chlapa, občas si uvědomíte, že ztišuje hlas až k úplnému šepotu, že se sotva dotýká mikrofonu. To si člověk pořádně uvědomí, že všechno není jen v hlasitosti, ale i v dynamice.“

„Co si myslíte o frázování a stylizaci bluegrassového zpěvu?“

MIKE SEEGER: „Je těžké zevšeobecňovat něco o bluegrassových zpěvácích, ale obvykle jsou jejich hlasy vysoké, napínají se a kloužou do tónů. Závěry dlouhých tónů nechávají sklouznout vedle, někdy do jakéhosi jódlu. V zásadě mají jejich hlasy neznělý a nepříjemný zvuk v protikladu ke zpěvnému zvuku, který je typičtější pro zpěváky v komerční country.“

„Jakou úlohu má v lidové hudbě zpěv?“

HAZEL DICKENSOVÁ: „Najdete jen velmi málo opravdu dobrých zpěváků, kteří doopravdy vědí, jak se má zpívat country. Přečíslují je dobří techničtí hudebníci, ne oduševnělí, ale techničtí. Podle mě můžete být třeba nejlepším muzikantem na světě, ale pokud necítíte to, co hrajete nebo zpíváte, nejste nic. Ve chvíli, kdy jste začali oddělovat slova od hudby, ztratili jste cit pro country music.“

„Je důležité hledat vlastní styl?“

HAZEL DICKENSOVÁ: „Je to to hlavní. Hrála jsem jednou na basu u Greenbriar Boys a hlavní hvězdou programu byla Joan Baezová. My jsme byli jen malá skupina. A pamatuji si, že jsem stála s Bobem Yellinem (banjista skupiny Greenbriar Boys) a poslouchala Joan a myslela si, bože, měla bych zpívat jako ona. Chtěla jsem to proto, že ji poslouchali ostatní, že měla vždycky hromady posluchačů a všechno. Ženy nejsou dost odvážné, aby se pustily do něčeho nezvyklého, do zpívání bluegrassu, aby zněly tak, jako kurážný venkovan. Neuvidíte moc těch, které písničku vykřičí. Budou zpívat příjemně, ale nebude to ono. Není to ženské.“

„Jak jste začínala jako zpěvačka?“

HAZEL DICKENSOVÁ: „Vždycky jsem ráda zpívala. Odjakživa jsem do toho byla celá blázen. Dokonce ještě jako dítě, dávno před tím, než by mě chtěl kdokoli poslouchat, si pamatuji, že jsem chtěla zpívat. Lidé z města poslouchají muziku z jiných zdrojů. Mají desky, rádio a mnoho dalších věcí. Většina venkovanů je příliš chudá a tyhle možnosti prostě nemají. Mnoho z nich chodí do kostela, který vlastně plní globální a jedinou společenskou funkci. Jdou tam a slyší zpěv a sami zpívají. Také doma jsme zpívali. Otec mi vyprávěl, že jsme většinou neměli ani kytaru. Vlastnil banjo a občas se objevily housle. V dobré polovině případů jsme kytaru neměli a když, tak byla aspoň jedna struna prasklá. To pak člověk měl předpoklady k tomu, aby provozoval svou vlastní hudbu, i kdyby k tomu měl jen hřeben a kousek papíru.“

„Jak jste se dostal k bluegrassu?“

MIKE SEEGER: „Seznámil jsem se s bratrem Hazel Dickensové a společně jsme se potloukali asi čtyři nebo pět let. Napsali jsme si takový malý výstup a hrávali jsme po barech a sklípcích, u kamaráda, a když nás odtud vyhodili, hráli jsme u jiného kamaráda, prostě, sháněli jsme práci všude možně, kde se dalo.“

„Může člověk z města zpívat country?“

MIKE SEEGER: „Každý si může vybrat. Almada Riddleyová zpívá to, co si vybrala a zpívá to radši než nic nebo operu. V Harlan County si také každý může vybrat stejně. Někdo jde do Nashvillu, někdo zůstane. Já sám jsem měl na předměstí Washingtonu tentýž výběr jako kdokoliv jiný. Hodně jsem o tom přemýšlel, protože lidé říkají: „Á, vy jste z města“, a pak se podívají na nějakého venkovana, ať už hraje opravdovou country nebo ne a řeknou: „Ano, to je to pravé.“

ALICE GERRARDOVÁ: „Hodně s tím má společného hledání smyslu života, něčeho pevného, nějaké tradice, jejímž jste pokračováním a jejíž hodnotu jste rozpoznali. A začnete přemýšlet, jaké má ta tradice pokračování v mém životě? Vůbec žádné. Jako taková zmizela s generací mé matky. Měli jsme dost silnou rodinnou tradici, kulturní tradici, jakou měla každá západní farmářská rodina. Ale potom, když děti odešly do škol a zmizely, potom se tyhle věci jaksi vytratily. Už neexistuje nic tak silného, s čím bychom se mohli ztotožnit a proto hledáme něco, co by nám to umožnilo. Necítím žádné skutečné spříznění s televizí, se dvěma auty, nebo s čímkoliv, s čím většina dnešních lidí vyrůstá. Proto se vracíme zpět k těmto věcem.

Navíc, opravdu ráda hraju hudbu. A pocházím z muzikálního prostředí. Zněla u nás hudba. V naší rodině byli hudebníci, ale spíš v klasickém smyslu, zvláště matka. Ale country je výpověď, je to velmi přímé vyjádření pocitů, přímější něž cokoli jiného, než jakýkoli druh hudby. Je to nejbezprostřednější vyjádření sebe sama, o jakém vím, a to mě velice láká. Je to způsob jak vybočit z akademické upjatosti. Takže je to odpočinek v mnoha směrech.

Tohle je právě důvod, proč je těžké, zvlášť pro lidi s městskou minulostí, zpívat country. Něco jim v tom brání, způsob, jakým se píseň projevuje, ta přímost, to někdy uvádí do rozpaků, překáží. Zpěv je ten nejpřímější způsob, kterým je možno se odhalit, vystavit druhým. Je to snazší než nástrojem, i když v rukou některých lidí i ten dokáže splynout s jejich nitrem. Myslím, že country je tou nejkratší, nejprazákladnější cestou od pocitů k písni a posluchačům, od pocitů, které vás trápí.“

 

POUŽITÁ LITERATURA:

1. BLUEGRASSOVÝ JEŽÍŠEK PRO PIKERY (1. vydání)
   (překlad Irena Přibylová a Robert Křesťan, Brno 1982, upravil a doplnil Milan J. Kalinics, Brno 1997, 2005)
2. MALÉ POVÍDÁNÍ O BLUEGRASSU (1. vydání)
   (Milan J. Kalinics, House Cat Productions, Brno 2002)
3. THE GUINNESS WHO´S WHO OF COUNTRY MUSIC (část životopisu Mike Seegera)
   (Colin Larkin, Guinness Publishing, Ltd., London, 1993)

 

Související články:
O bluegrassu ústy slavných 1. díl – Bill Monroe a James Monroe
O bluegrassu ústy slavných 2. díl – Ralph Stanley a Keith Whitley
O bluegrassu ústy slavných 3. díl – Lester Flatt
O bluegrassu ústy slavných 4. díl – Jim & Jesse McReynolds
O bluegrassu ústy slavných 5. díl – Osborne Brothers a Red Allen
O bluegrassu ústy slavných 6. díl – Jimmy Martin
O bluegrassu ústy slavných 7. díl – Charlie Waller
O bluegrassu ústy slavných 9. díl – Peter Rowan

Bluegrass od kořenů k současnosti – 2. díl  Klasický a tradiční bluegrass