„Proč jsou tak strašně krátké?“, posteskl si nedávno jeden můj kamarád, muzikant a textař, nad stopáží skladeb z oblasti tradičního bluegrassu. „Jak mám na takový formát vůbec napsat nějaký text?“, dodal zoufale.
Pominu teď problematiku psaní českých textů na tradiční bluegrass (protože to by byl námět na samostatný a obsáhlý článek zabývající se lingvistikou a etymologií) a raději si vysvětlíme, jak to je s tou délkou původních bluegrassových skladeb ze čtyřicátých až šedesátých let 20. století. Pátrání po důvodech nebylo nijak složité a vlastně o tom píši jen proto, že si tuto otázku mohou položit i jiní bluegrassoví posluchači nebo muzikanti. Především chci zdůraznit, že těch důvodů bylo několik. O těch obecně známých víte patrně všichni. Je to samozřejmě v první řadě samotný historický vývoj lidové hudby přistěhovalců v USA (a vývoj každé lidové hudby bez ohledu na hudební styl). Je to dáno také tím, že lidoví hudebníci byli málokdy schopni komponovat rozsáhlá a složitá hudební díla s komplikovanou hudební linkou a harmonií (řečeno obecně – lidová písnička je kdekoli na světě jednoduchá a zpěvná) a ve výčtu těch hlavních příčin bych mohl pokračovat dál. V článku chci ale zmínit důvody z vnějšku, které mohly stejným způsobem ovlivnit i jiné hudební styly, nejen bluegrass.
Povšimněte si, laskaví čtenáři, jak někdy příčiny nějakého stavu přesahují do daleké budoucnosti. Také si dovolím poukázat na skutečnost, jak je třeba vnímat při studiu historie jakéhokoli oboru (bluegrass nevyjímaje) věci komplexně. Protože i zdánlivé maličkosti mohou mít značný význam…
Především znovu opakuji, že krátké nebyly pouze skladby tradičního bluegrassu, ale již hudby hillbilly, potažmo old-time hudby (až na výjimky, kterými byly například balady, zpravidla importované přistěhovalci do Ameriky ze staré dobré Evropy).
Musíme si ale také ujasnit, jaké byly podmínky v první polovině 20. století pro skupiny tak okrajové hudby, jakou byla archaická Country & Western Music. Gramofonový průmysl se teprve rozvíjel, první skladby hillbilly se objevily na šelakových černých plackách až v roce 1924 (viz článek „Na začátku byl fonograf“) a i když se tato hudba rozšířila zpočátku především díky gramofonovým deskám, neméně významný byl v té době pro interprety i posluchače rozhlas. Pro amerického venkovana byl v těch dobách každý dolar těžce vydřeným. A tak jako to bývá vždycky, kdy není hospodářská konjunktura, první, co běžný spotřebitel zpravidla oželí, bývá kultura. Běžný farmář na americkém středovýchodě si tedy raději místo desek zapnul rozhlasový přijímač a tam poslouchal svoji oblíbenou hudbu.
Takzvané „černé úterý“ 29.10.1929 odstartovalo v USA velkou hospodářskou krizi, která trvala celá následující třicátá léta. K recesi sice došlo již v letech 1937 – 1938, ale ve skutečnosti krizi ukončil až vstup USA do 2. světové války 7.12.1941. I tohle mělo velký a neblahý vliv na hudbu. Ještě v roce 1927 se v USA vyrobilo 65 milionů gramofonových desek, v roce 1928 dokonce 89 milionů, ale důsledky výše popsané krize vedly po roce 1929 k prudkému poklesu jejich výroby a v první řadě se omezilo vydávání takových druhů hudby, jejíž konzumenti přestali být prvořadě koupěschopní (tedy „race music“, rasová hudba, kterou v té době zastupoval především jazz a „folk music“, lidová hudba, kam spadala i tehdejší „hillbilly“).
Pro jednotlivé lidové muzikanty, dvojice i skupiny měl v těch dobách daleko větší význam rozhlas, respektive možnost prezentovat se v jediném tehdy existujícím masmédiu v pravém slova smyslu. A Spojené státy americké byly jako předurčeny k šíření hudby i reklamy prostřednictvím rádiových vln (i proto se později systém smluvního vydávání desek a takzvaný „talent scouting“ ubíral jinými cestami v USA než v Evropě, ale o tom možná někdy jindy). Už ve 30. letech existovalo v oblasti, kde se dařilo country hudbě, několik stovek regionálních rozhlasových stanic. Ze všech je asi pro nás nejznámější stanice WSM Nashville, která nepřetržitě od 28. listopadu 1925 vysílá každý týden přenosy z Grand Ole Opry. Je to mimochodem jediný pořad na světě a současně nejstarší, který je vysílán nepřetržitě od svého založení (nepřerušila jej ani válka).
Spousta old-timeových muzikantů tedy získala svoji proslulost díky svým rozhlasovým vystoupením (vše bylo, samozřejmě přenášeno „naživo“) a teprve později to zúročila na vystoupeních a vydáváním desek. Nebylo tomu jinak ani v roce 1945, kdy vzniknul bluegrass, a v následujícím desetiletí. Průkopnické bluegrassové kapely ve čtyřicátých i padesátých letech dostávaly zpravidla k dispozici ranní nebo večerní čtvrthodinku, v lepším případě půlhodinu, ve které se svými písničkami střídaly s aktuálními zprávami a reklamními spoty. (Z hlediska sledovanosti je ranní a večerní vysílání v zemědělských oblastech USA tím nejlepším časem, a to se týkalo jak rozhlasu, tak později i televize).
A tohle byl jeden z rozhodujících důvodů krátké stopáže skladeb. Každý umělec i kapela měla přirozenou snahu prezentovat se v omezeném čase v rádiu co největším počtem písniček a podřizovala tomu svoji tvorbu. Povšimněte si, že u tradičního bluegrassu najdete převahu písniček se stopáží do dvou, maximálně do tří minut, skutečně jenom málokterá je delší. Pochopitelně, že to mělo částečně vliv také na texty, které po překladu mnohdy zaráží svou obsahovou jednoduchostí. Samozřejmě, že na vystoupeních, kde již umělci nebyli natolik svázaní touto zvyklostí, často hráli svoje skladby v jiných aranžích, případně doplněné o delší sóla (jak ostatně dokládají i některé „live“ nahrávky) nebo dokonce o další sloky. Bohužel, „živé“ desky nebyly ještě v padesátých letech minulého století v přízni vydavatelů, takže běžný posluchač bluegrassu má většinou možnost posuzovat pouze nahrávky studiové.
Praxe skládat krátké bluegrassové skladby se udržela až do šedesátých let, kdy již ztrácela opodstatnění, ale skutečné prodloužení stopáže (nad průměr tří minut) s sebou přinesl až nástup tzv. „moderního bluegrassu“.
Na závěr je potřeba dodat, že i dnes platí v rozhlasovém (i televizním) vysílání jistá pravidla a písnička, která má délku nad pět minut zpravidla nemá šanci na častější uvedení. A tak bych zde chtěl alespoň touto formou poděkovat vedení rozhlasové stanice Radio Brno Valc (dříve 103,4 FM), které mi v mém vlastním pořadu „Down The Road“ nechávalo zcela volnou ruku a v podstatě zavíralo oči i když jsem toto pravidlo občas porušoval a pouštěl i takové skladby jako například „Dark As A Dungeon“ (6:07) a „Sligo“ (8:58) z desky Johna Cowana nebo „Troubled Times“ (9:11) od kapely Leftover Salmon. Na druhou stranu ale mohou být rádi, že nejsem až takový šílenec, abych tam tenkrát (v roce 2001) uvedl instrumentálku „Sapporo“ (18:50) od New Grass Revival z živé desky z koncertu v Toulouse…