Struník je v mandolínové konstrukci velice důležitou součástí. Umožňuje pevné ukotvení strun, prochází jím rolna na popruh (tzv. endpin) a často plní také funkci estetickou, nese např. ornament či logo výrobce.

Konstrukce struníku pro mandolíny se odvíjí od původních italských a portugalských mandolín. Původně to byla jen plechová hrazda s osmi či více háčky upevněná dvěma či třemi hřebíčky s plochým ozdobným krytem ve tvaru půlobláčku, který chránil hráči ruku před zraněním o ně. Toto řešení používala v době před druhou světovou válkou spousta firem – např. Martin and Co., Vega, S. S. Stewart, Epiphone a další výrobci mandolín.

Pozměněnou konstrukci přinesla firma Gibson, a to již kolem roku 1905. Původní půlobloukový tvar se změnil na obdélníkový, místo hřebíčků byly použity šrouby, háčky se rozmístily z řady do plochy a struník dostal víko. Materiál – mosazný plech – ale zůstává. Zásadní zlom ale přinesla geniální konstrukce šéfinženýra Gibsonu Lloyda Loara, který původní Gibsonův hranatý struník dovedl ve své době k naprosté dokonalosti. Tvar byl zachován, ale háčků bylo (a je) pro osm strun celkem dvanáct. Vtip je v tom, že basové struny se zavěsí rovnou, přímo na první čtyři. Ale čtyři hladké struny se nejprve zavěsí a pak se vedou přes druhý, vodící háček. Také umístění háčků není nahodilé – do jisté míry se jím kompenzuje délka strun ve dvojicích. Tato konstrukce se používá dodnes, včetně odnímatelného ozdobného víka. To je buď upevněné odklopně, nebo výsuvně.

Jak jsem uvedl, všechny dosavadní struníky byly vyrobeny z mosazného, v ojedinělých případech i ocelového plechu. Toto řešení je klasické, často je však zdrojem pazvuků – drnčí apod. Drnčení lze do jisté míry eliminovat zatlumením víka filcem položeným přes háčky. Další řešení je sejmutí víka, je třeba si ale dávat pozor na zranění ruky o ostré hrany spodního dílu struníku. Tlumítko se pak – pokud je třeba – případně musí dát přímo mezi struník a struny, ale většinou není třeba. Sejmuté víko nedrnčí, nemůže samovolně spadnout na zem a nástroj bez něj vypadá trochu funkčněji a syrověji 🙂

Další typy struníku se objevují až v posledním období, kdy na scénu přicházejí další novátorské konstrukce. John Monteleone použil konstrukci litého struníku z mosazi či bronzu. Masívní odlitek dodává nástroji sustain, struny se zavěšují přímo na předlité háčky. Tímto typem lze provést upgrade jakékoli mandolíny, struník nedrnčí a nástroj se díky jeho hmotnosti chová vyváženěji (i když jen do jisté míry). Jiná konstrukce se objevuje např. na mandolínách Dudenbostel. Jde také o odlitek, ale tenkostěnný, který kopíruje původní plechový struník. Čili forma zůstává, roste hmotnost a tím i sustain.

Struníků existuje mnoho typů, ale původní invence Lloyda Loara zatím podle mého skromného názoru zůstává nepřekonána.

Souvisejícím problémem je zatlumení strun mezi struníkem a kobylkou, kterému bych se chtěl věnovat příště.

Honza Bíba

 

Související články:
Historie mandolíny
Předchůdci, typy a příbuzní mandolíny
Analogie mandolíny se smyčcovými nástroji
Základní mandolínové akordy
Techniky rychlé hry
Snímání mandolín
Konstrukce a materiály používané při stavbě mandolín
Elektrické mandolíny
Mandolínové akordy trochu jinak
Mandolínová kobylka
Hmatník
Mandolínový krk, hlavice a mechaniky