Důvodem k napsání tohoto snad až příliš odborného pohledu na bluegrass a jeho uvedení v prvním čísle časopisu Grass Press, které vyšlo v říjnu 1997, byla skutečnost, že souhrnný přehled o vývoji tohoto hudebního stylu a jeho derivátů nebyl v tomto rozsahu do té doby u nás publikován a pokud vím, nebyl ani napsán. Po doplnění a malých úpravách v květnu 2002 a v červnu 2005 jej zpřístupňuji na internetu a věřím, že jeho obsah bude i nadále pro fanoušky ryzí americké hudby aktuální.

1. Definice bluegrassu

Bluegrass je jedním ze stylů Country & Western Music, hraný původně výhradně v oblasti amerického Jihu (Appalačské pohoří *1) , Kentucky, Jižní a Severní Karolína), který při svém vzniku stylově navázal na hudební tradice bílého obyvatelstva Jihu USA, tedy na původní “hillbilly music”, “old-time music” nebo (správněji) na tzv. “mountain music” – hudbu horalů Appalačského pohoří. *2)

Dodnes velká část skladeb tvořících základní rejstřík repertoáru většiny bluegrassových skupin má svůj původ v anglo-americkém folklóru a z tohoto zdroje vycházejí i mnohé nové skladby, které jsou někdy jen úpravami známých melodií. Na druhou stranu však bluegrass už při svém vzniku vstřebal některé prvky dobové populární hudby amerického Severu a jazzu. Rytmické napětí, důraz na improvizace v sólech, při kterých jeden nástroj jasně vystupuje z celkového zvuku skupiny i schopnost obměňovat úlohy jednotlivých nástrojů, to je to, čím se bluegrass tak liší od všech předbluegrassových stylů, a také od ostatních směrů Country And Western Music.

Bluegrassové skupiny jsou charakteristické tím, že mají 3 až 7 hudebníků a instrumentální složení je nejrůznější kombinací pěti základních akustických nástrojů – pětistrunného banja, mandolíny, kytary, houslí a kontrabasu. Teprve v roce 1955 přibylo do základní sestavy také dobro.

V tradičním bluegrassu je základem vždy banjo (hrané “Scruggsovou tříprstovou technikou”) a kytara, žádná skupina ale nemá méně než tři nástroje. Podobně jako u vokálů je použití jednotlivých nástrojů určeno pravidly na tři přesně vymezené úlohy – “vedoucí” (lead), která nese hlavní melodickou linku, “doprovodnou” (back), vytvářející melodický i rytmický kontrast a “podřízenou”, sloužící pro čistě rytmické pozadí.

Vedoucí a doprovodné nástroje tvoří banjo, housle, mandolína a dobro a v průběhu hry mohou vzájemně měnit svoji funkci. Zvláštní postavení mají banjo a housle, protože mohou hrát ve všech třech úlohách a mandolína, která má v bluegrassu významnou rytmickou úlohu, když hraje při doprovodu “druhou dobu” ke kontrabasu. Někdy se ve vedoucí úloze objevují i dva nástroje současně, například dvě banja, dvoje housle nebo jejich kombinace.

Podřízenou skupinu v tradičním bluegrassu zastupují kytara a basa, které jen výjimečně mění svoji funkci. Jedině kytara někdy hraje v doprovodném partu krátké mezihry při střídání vedoucích nástrojů. Ale jak se postupem času bluegrass vyvíjel, měnilo se i užití jednotlivých základních nástrojů, a tak od poloviny 60. let některé skupiny přesunuly kytaru mezi vedoucí nástroje a v současné době má u většiny formací rovnocenné sólové uplatnění. Společně se vznikem a vývojem pozdějších odvozenin z tradičního bluegrassu se také základní instrumentář rozšiřoval o další nástroje. Ale o tom později.

Vokální projev v tradičním bluegrassu je stejně jako v instrumentální složce veden snahou po dosažení maximálně vysokých poloh, čemuž je podřízeno nejen aranžmá, ale i výběr repertoáru. Kombinace hlasů až ve čtyřech partech je jedním z charakteristických znaků tohoto hudebního stylu. Hlasové party jsou “vedoucí” (lead), překrývaný “tenorem”. Třetí part může být zpíván jako “vysoký tenor” (high tenor) nad prvním a druhým partem, ale obvykle je pod nimi jako “baryton” a čtvrtým hlasem je “bas” *3). Často se ale uplatňují pouze první dva hlasy v podobě tzv. “kříženého vokálu”. Tento způsob zpěvu vychází z kostelních sborů protestantských církví (především baptistické a metodistické, což jsou nejrozšířenější náboženská vyznání v USA) a náboženská témata jsou dodnes často obsahem bluegrassových písní.

Zvláštní kapitolou jsou i “bluegrassové gospely”, duchovní písně považované někdy za “novodobé spirituály”, což ale není z odborného hlediska zcela správné. Výklady pojmu “gospel songs” se různí, v zásadě ale existují tři hlavní dělící znaky, podle kterých lze gospely od spirituálů odlišit. Na rozdíl od spirituálů, které jsou mnohem starší, vznikaly totiž první gospely teprve na začátku 20. století. Tématicky čerpají téměř výhradně z Nového zákona a v jejich provedení se vyskytují také sólové vokální projevy, kdežto spirituály jsou po stránce vokální vždy kolektivní. Drtivá většina v bluegrassu uplatněných gospelů je zpívána čtyřhlasně, a to buď s jednoduchým, většinou pouze kytarovým doprovodem nebo “a capella”, tedy bez doprovodu nástrojů.


Vysvětlivky

*1) Appalačské pohoří, Appalače, [Appalachian Mountains]
Horský systém na východním pobřeží USA (Jižní Appalače) a Kanady (Severní Appalače). Jejich celková délka je více než 2 300 km, šířka až 800 km a maximální výška 2 037 m n.m. [Mt. Mitchell]. Appalačské pohoří se táhne od Kanadského štítu, z kanadského ostrova Newfoundland na jihozápad až k pobřežním nížinám Mexického zálivu ve státě Alabama.[použ.lit. Všeobecná encyklopedie Diderot]. Z tohoto poměrně dlouhého pásu hor ovlivnila Bluegrass přímo pouze hudba místních horalů žijících ve velké části Západní Virginie, na severu Virginie, v Severní i Jižní Karolíně a na východě států Kentucky a Tennessee.

*2) Nejednotnost americké hudební terminologie a širší souvislosti vysvětluji podrobně v rukopisu “Historie vzniku a vývoj Country & Western Music na americkém kontinentě” (© 2001, House Cat Production, Brno) a “Anatomie bluegrassu” (rozpracovaný rukopis).

Hillbilly byla hudbou z dnešního pohledu jednoduchou a primitivní. Období do roku 1927 bylo ve znamení tzv. string bandů, jejichž ústředním nástrojem byly housle. Vokální projev se uplatňoval pouze u balad a jinde měl druhořadou roli. String band je původní označení pro více než dvoučlenné skupiny lidových hudebníků, které hrály na domácích zábavách, tancovačkách, poutích a při politických kampaních. Později se toto označení používalo jako obecné pro instrumentální soubory používající výhradně strunné a drnkací nástroje (housle, banjo, kytara, mandolína, ukulele atd.). Zatímco v jazzu byl instrumentář string bandů od 20. let 20. století rozšiřován ještě o další nástroje (například o dechové), v oblasti hillbilly bylo zachováno původní nástrojové složení. V letech 1928 až 1933 se u string bandů postupně stále častěji stávala dominantním nástrojem kytara, zpěv se ale nadále jako dominantní prvek uplatňoval zcela výjimečně. [viz. Encyklopedie Jazzu a Moderní populární hudby, část věcná, str. 68., Matzner, Poledňák, Wasserberger a kolektiv, Edice Supraphon, 2. doplněné vydání, 1983]

Co se týče rozlišení jednotlivých termínů, zjednodušeně řečeno platí tolik, že původní hillbilly se na počátku 30. let dvacátého století začala štěpit na tzv. mountain music, což bylo plynulé pokračování původních forem na nezměněném základě (se striktním používáním akustických nástrojů) a tzv. komerční hillbilly používající elektricky zesílené nástroje (což postupem času vyvrcholilo vznikem tradiční country a ještě později moderní country). Od roku 1931 docházelo také ke střetnutí původní hillbilly se swingem a jazzem, a výsledkem byl vznik western swingu, ve kterém se kromě strunných nástrojů začaly uplatňovat i žestě a bicí. Tento proces vzájemného dělení původní hillbilly music probíhal téměř celá 30. léta 20. století.

Označení old time music je potom souhrnný název pro soubory hrající jak původní hillbilly, tak mountain music, ale též komerční hillbilly, resp. archaickou country. Termínem old time se ale v americké hudební terminologii (především v některých méně specializovaných publikacích a hudebních časopisech) někdy označuje prakticky veškerá hudba první poloviny 20. století, a tak přesně řečeno byla předchůdcem bluegrassu výhradně mountain music. Označení old time music jako předchůdce bluegrassového stylu je nutno chápat v obecné rovině.

*3) BLUEGRASSOVÝ VÍCEHLAS A TERMINOLOGIE V BLUEGRASSU UŽÍVANÝCH HLASŮ
(Zdroj: “Bluegrassový Ježíšek pro pikery”, překlad Irena Přibylová a Robert Křesťan, Brno 1982, upravil a doplnil Milan J. Kalinics, Brno 2000, 2005. Autor původního článku Pete Wernick)

 

Zda je zpíván ve vícehlasu nižší nebo vyšší hlas, to samozřejmě závisí na hlasovém rozsahu zpěváka a na tom, jak vysoko nebo nízko jde samotná melodie. V bluegrassovém dvojhlasu je druhý hlas téměř vždy vysoký. Jinými slovy se předpokládá, že nižší hlas ponese melodii. Vysokému harmonickému partu se v bluegrassovém dvojhlasu vždycky říká tenor bez ohledu na to, zda zpívá ve formálním tenorovém rozsahu.

V tenorovém hlasu je velké množství variací. Nejoblíbenější je ten typ, ve kterém tenor zpívá co nejblíže melodii. Ve dvojhlasech však může tenor zpívat i v široké harmonii. Hodně ji používal Bill Monroe a vytvářel tak drsný, někdy až úzkostlivý “osamělý sound” (tzv. “high lonesome sound”). Osobitý dvojhlas Jima a Jesseho využívá toho stejného principu, i když jejich výběr tónů ústí do jemnějšího soundu, než byl Monroeův. Stojí za zmínku, že v obou uvedených stylech je tenorová linka určena nejen k doplnění melodie, ale má i svoji samostatnou úlohu.

Druhý hlas, který je nižší než melodie, zní také dobře, ale v bluegrassu se příliš nepoužívá. V old-timeové hudbě, ze které se bluegrass vyvinul, byl tento typ dvojhlasů běžný, ale dvojice, které pomáhaly stanovovat pravidla bluegrassu (bratři Monroeové, Monroe – Flatt, bratři Stanleyové, Flatt – Seckler, Reno – Smiley, aj.) používaly vysoký druhý hlas. Je to ovšem pouhá konvence a jestli bluegrassové skupiny něco nutí k druhému typu, není důvod, proč to nezkusit.

Trojhlasy a čtyřhlasy jsou mnohem náročnější než dvojhlasy. Těm stačí, když harmonická linka ladí s melodií. U početnějších vícehlasů je ale nutné, aby se všechny tři nebo čtyři složky těsně křížily, jinak to zní špatně.

Bluegrassová harmonie se od old-timeové odlišila tím, že důsledně odmítá unisona nebo oktávy. V old-timeu existují třeba volná místa v harmonické stavbě, ale předpokládá se, že zpěv logicky půjde do unisona – překříží se druhý part, ale není zpíván identicky s ostatními. Ve skupině Carter Family (old-time) se někdy křížili. V jejich zpěvu bylo slyšet unisono, ale pak došlo ke střetu, rozdělili se do těsné harmonie a nakonec se zase vrátili k unisonu.

Jestliže má být bluegrassový vícehlas v pořádku, aby nezahrnoval unisona a oktávy, musí mít každý hlas jasně vymezený prostor. V pečlivě propracovaném trojhlase se všechny tři hlasy neustále mísí v akordech (například u skupiny The Osborne Brothers jsou dokonce i slova jako “the” nebo “and” slyšet v přísném trojhlase).

V běžném bluegrassovém trojhlase je tenorová harmonie nad melodií a barytonová pod ní. Tenorová linka je obvykle co nejblíže melodii a barytonová se skládá z tónů, které zbývají k doplnění akordu, zpravidla co nejtěsněji pod melodií. Někdy se musí baryton křížit s vedoucím hlasem, aby se vyhnul oktávě nebo unisonu, když jde melodická linka příliš prudce nahoru, musí se křížit i tenor.

I když je trojhlas s vedoucím středním hlasem zdaleka nejpopulárnější, existují určité obměny. Na konci padesátých let Osborne Brothers se zpěvákem Redem Allenem poprvé použili model, který často užívají doposud, a to trojhlas s vedoucím vysokým hlasem. Vedoucí hlas přesunuli na místo tenoru, prostřední linka patřila barytonu a dole byl tenor. Rozhodli se změnit tóninu a využili jeho hlasu jako prvního v průběhu celé písně.

Za povšimnutí stojí zmínka o přesunu tenorové linky dolů a barytonové doprostřed. Je zřejmé, že když se mluví o tenoru nebo barytonu, není tím myšlen hlasový rozsah. To, čemu většina bluegrassových hudebníků říká tenor, nemusí být jen nejvyšší hlas. Je to obecně ta část vícehlasu, která má strukturu hlasu nad melodií. Ať už zpívá nad ní nebo pod ní, v bluegrassové terminologii se jí říká vysoký nebo nízký tenor (“high tenor”, “low tenor”). A podobně má také barytonová linka charakteristický zvuk a strukturu. Pokud se zpívá nad vedoucím hlasem, říká se jí vysoký baryton (“high baritone”). Je to další variace běžného trojhlasu – první hlas je nejnižší, tenor nad ním a nejvyšší je baryton. Takovému vícehlasu se obvykle říká trojhlas s vysokým barytonem nebo “pile on trio”. V bluegrassu jej někdy používal například Jimmy Martin.

Mnoho skupin, které mají dobrého basového zpěváka, používá čtyřhlasy. Obvykle to znamená jen přidání basové linky k běžnému trojhlasu. Jen v některých gospelech (ve speciálních úpravách) se zdůrazňuje bas. Jeho hlavním úkolem je ale vyplnit vokál skupiny pevným hlubokým zvukem. Dělá se to většinou tak, že se zpívají základní tóny toho kterého akordu. Dobrý bluegrassový bas ovšem striktně nevyžaduje příliš hluboký hlas, neboť v bluegrassu se někdy zpívá tak vysoko, že dostat se o oktávu dolů není žádný problém. Důležitá je ovšem kvalita basového tónu, která propůjčuje vícehlasu výrazný charakteristický sound a příjemně ho doplňuje.

Milan J. Kalinics, Brno

Bluegrass od kořenů k současnosti, © 1997, Milan J. Kalinics, Brno / První uvedení v časopisu GrassPress č.1/ Poslední revize 30. října 2018

 

Související články:
Bluegrass od kořenů k současnosti – 2. díl  Klasický a tradiční bluegrass
Bluegrass od kořenů k současnosti – 3. díl  Moderní bluegrass
Bluegrass od kořenů k současnosti – 4. díl  Současný bluegrass
Bluegrass od kořenů k současnosti – 5. díl  Neotradiční bluegrass
Bluegrass od kořenů k současnosti – 6. díl  Newgrass a progresivní bluegrass
Bluegrass od kořenů k současnosti – 7. díl  Dawg a nová akustická hudba
Bluegrass od kořenů k současnosti – 8. díl  Současná instrumentální hudba
Bluegrass od kořenů k současnosti – 9. díl  Grafické znázornění vývoje bluegrassu